Homilie Hany Říhové (2.r.) 6.11.2024
Rt 3, 8-18; J 13, 31-35
Ježíš po nás chce něco nedosažitelného – milovat se navzájem tak, jako miloval on nás (J 13,34). Bylo by celkem snadné se z toho vyvléct. Říci si, že takové lásky přece nejsme schopní a schovat se za rádoby skromným tvrzením o své nedostatečnosti.
Jenomže tak snadno to nepůjde. My totiž dostáváme taky docela konkrétní návody a schopnosti to dělat. Dát najíst hladovému, zastat se slabého, odpouštět nepřátelům (nebo, což je ještě těžší, odpustit jednomu příteli). Takže se trochu sebezapřeme, konáme skutky charity a připadáme si, jak sice v malém, ale záslužně přispíváme k tomu, aby tu byl Kristus mezi námi.
A zase nám to ti lidi zkomplikují. Dáme někomu peníze na jídlo a on si jde koupit drogy. Chceme někomu odpustit a on to odmítne a řekne, že omlouvat se máme my jemu. Uděláme něco pro druhého a zraníme tím třetího. Nejen, že oproti tomu, jak Ježíš miluje nás, milujeme málo, ale ani si občas nejsme jistí, jestli to naše málo přidáváme do té správné nádoby.
Představuji si Rút, jak odchází ráno ještě za tmy od Boáze (Rt 3,15). Doufá, že nikoho nepotká a táhne v plachetce šest měr ječmene. Podle ČEP je to asi 40 kilo, to v podstatě asi nemohla unést. Jde odhalená, protože to nese ho v plachetce, kterou chtěla mít na sobě. Možná přemýšlí, jestli je to její odměna nebo dokonce výdělek za tu noc? Dar ze soucitu? Příslib milosrdenství, který jí Boáz dává, nebo úplatek, kterým si ji zavazuje. Nebo dar z lásky – a jaké? A doslova to táhne. Všichni už jsme asi někdy nesli takový pytel smíchaný z něčeho dobrého a z pochybností, zda to opravdu dobré je. Naše pokusy milovat se navzájem nejsou malé krůčky na přímé cestě ctnosti, ale spíš cesta plná zatáček, které zkoušíme nějak vybrat. Kterým se ale těžko vyhýbat, protože právě ty složité zatáčky jsou místa, kde se potkáváme a nejvíc navzájem potřebujeme.
Tak se ale znovu podívejme, v jaké chvíli a z jakého místa, nám Ježíš to přikázání lásky dává. Není to přikázání předané na hoře a seslané dolů. Nemluví k učedníkům „z toho místa, kam půjde a kam my za ním nemůžeme“. Říká to uprostřed svých přátel ve chvíli kdy ho jeden z nich zrazuje. Mluví z plnosti svého lidství a připadá mi, že v tu chvíli dobře ví, že chce po učednících něco nemožného, protože to sám prožívá. Třináctá kapitola Janova evangelia i ty, které následují, mluví hlavně o vzájemnosti a o jednotě učedníků s Ježíšem, tak jako Syna s Otcem.
Ono „Milujte se jako já vás“ tedy možná není jenom množství lásky, ale hlavně její kvalita – podoba. Možná nám tím Ježíš vlastně říká, že takhle komplikované a zamotané a těžké to je. Že milovat druhého není to cesta zásluh na žebříku do nebe, ale cesta plnosti života s Kristem a že takovéhle to je. Zatímco podle synoptiků se Ježíš modlí, aby nemusel vypít ten kalich, podle Jana říká „tohle je ta hodina, kvůli které jsem přišel“, „oslav své jméno“ (J 12, 27-28). Milujte se navzájem jako já vás, nikoli navzdory tomu, že je to těžké, ale právě skrze to, že to takové je.
Tak nám to dává nenaivní naději, že se přece jen dá žít v tomhle napětí mezi principiální nemožností přikázání lásky naplnit a tím, že ho každodenně naplňovat můžeme a že možná v každém jednotlivém setkání lidí v lásce je celá její plnost. Že to není podmíněno nějakou naší morální výší nebo tím, že se máme dobře a že můžeme dávat z nadbytku. Že k tomu máme v každou chvíli všechno, co potřebujeme – ruce, hlavu, schopnost říct laskavé slovo, čas a kreativitu, a taky možnost začínat každý den znova. A v onom milujte se navzájem je taky naděje, že v tom nejsme každý sám za sebe a že bychom si toho měli občas všimnout.