Homilie Davida Shina (3. r.)

Jabok, 20.11.2026

Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?

Matouš 12,46–50

Dvanáctá kapitola Matoušova evangelia je plná různých sporů, nedorozumění a protivenství, kterým Ježíš musí čelit. Nejprve se dostává do konfliktu s farizeji kvůli zachovávání soboty (1-14), potom čelí jejich obviněním, že vyhání démony mocí Belzebula (22-32). Následně po něm lidé požadují znamení (38-42). A jako by toho nebylo málo, přichází další situace – nedorozumění s vlastní rodinou. Zdá se, jako by to byla poslední kapka v řadě všech těchto sporů a těžkostí.

Ježíšova matka a bratři stojí venku a chtějí s ním mluvit. Když mu někdo oznámí jejich přítomnost, Ježíš překvapivě odpovídá otázkou: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“ (48) A ukazuje na své učedníky se slovy: „Hle, moje matka a moji bratři.“ (49)

Rodina má v židovské kultuře mimořádně důležité postavení. Je základem identity člověka, jeho příslušnosti k národu i náboženské tradici. Také židovská náboženská identita se tradičně odvozuje od matky. Je proto zajímavé, že Ježíš zde zmiňuje matku a bratry, nikoliv otce. Namísto toho zdůrazňuje svého nebeského Otce a jeho vůli.

Neznamená to, že Ježíš odmítá svou biologickou rodinu nebo že si jí neváží. Spíše nám ukazuje, že existuje ještě hlubší pouto, které přesahuje pokrevní příbuzenství. Rozšiřuje pojem rodiny z rodiny biologické, do níž se narodíme, na rodinu duchovní – rodinu těch, kteří patří Bohu.

Ani Ježíš to však se svou rodinou neměl vždy jednoduché. Přestože byl Božím Synem, ani jemu se nevyhnula rodinná nedorozumění a nepochopení. Někdy totiž právě ti nejbližší nám mohou být zároveň těmi nejvzdálenějšími. Rodinné vztahy nejsou vždy jednoduché a komunikace s našimi nejbližšími může být někdy velkým oříškem.

I já jsem to pocítil minulý týden, když jsem se těsně před jedním obědovým jednáním pohádal se svou maminkou. Přestože jsem dnes otcem tří dětí a mám vlastní povinnosti, starosti a odpovědnost, pro svou maminku budu vždy především jejím synem. A někdy není jednoduché najít vzájemné porozumění, přestože se máme rádi.

Právě do takových situací vstupují Ježíšova slova: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“ (48) A sám odpovídá: „Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.“ (50)

Ježíš tím neznehodnocuje biologickou rodinu. Ukazuje nám však, že náš vztah k Bohu má být tím nejhlubším základem našeho života. Skutečná příslušnost k jeho rodině nespočívá pouze v původu, tradici nebo ve slovech, ale především v tom, že nasloucháme Bohu a snažíme se plnit jeho vůli.

My, kteří společně studujeme teologii, jsme spojeni tím, že máme společné studium, zájem o Boha a touhu hlouběji poznávat jeho slovo. Jsme spolužáci a přátelé. Ježíš nás však zve k něčemu ještě hlubšímu a trvalejšímu. Nejen abychom byli spolužáky, ale abychom se stali bratry a sestrami v Kristu. Aby nás nespojovalo pouze společné studium, ale především společná víra, láska k Bohu a bližním a touha činit vůli našeho nebeského Otce.

Je nesmírnou milostí a požehnáním, že můžeme mít tolik bratrů a sester v Kristu. Každý z nás pochází z jiného prostředí, vyrůstal v jiné rodině, byl vychován jinak a přichází z jiné země, kultury či církve. Přesto můžeme tvořit jednu duchovní rodinu.

Naším úkolem je proto nejen poznávat Ježíše Krista, ale také ho společně napodobovat. Hledat Boží vůli, naslouchat jeho slovu a uvádět ho do každodenního života. Ať už v našich biologických rodinách, ve vztazích s našimi nejbližšími, nebo v našem společenství víry.

Modleme se, abychom nebyli pouze spolužáky teologie a přáteli, ale skutečnými bratry a sestrami v Kristu, kteří společně hledají a činí vůli našeho nebeského Otce.

Amen.

Publikováno:
Poslední úprava: