Úterý po 4. neděli adventní C – Ř 8, 18-30

¹⁸Mám totiž za to, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která na nás má být zjevena. ¹⁹Vždyť celé tvorstvo toužebně vyhlíží a očekává zjevení Božích synů — ²⁰neboť tvorstvo bylo poddáno marnosti; ne dobrovolně, ale kvůli tomu, který je poddal — a má naději, ²¹že i ono samo bude vysvobozeno z otroctví zániku do slavné svobody Božích dětí. ²²Víme přece, že celé tvorstvo až dodnes společně sténá a pracuje k porodu. ²³A nejen to, ale i my, kteří máme prvotiny Ducha, sami v sobě sténáme, očekávajíce synovství, to jest vykoupení svého těla. ²⁴(V té naději) jsme byli zachráněni; naděje však, kterou je vidět, není naděje. Kdo něco vidí, (proč by v to ještě doufal)? ²⁵Ale doufáme-li v to, co nevidíme, očekáváme to s vytrvalostí. ²⁶A stejně tak i Duch se spolu s námi ujímá naší slabosti. Vždyť my nevíme, jak a za co se máme modlit, ale sám ten Duch se [za nás] přimlouvá vzdechy, (které nelze vyjádřit slovy). ²⁷A ten, který zkoumá srdce, ví, jaké je myšlení Ducha, totiž že se podle Boha přimlouvá za svaté. ²⁸Víme, že těm, kteří milují Boha, (všechny věci spolu působí k dobrému,) těm, kdo jsou povoláni podle jeho předsevzetí. ²⁹Neboť ty, které předem poznal, také předem určil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna, tak aby on byl prvorozený mezi mnoha bratřími; ³⁰které předem určil, ty také povolal; a které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil.