Neočekávaně přicházející Bůh kázání Miroslava Suchého (3.r.)
2 osobní příběhy propojené s biblickými texty Am 9, 8-15; L 1, 57-66
Během této liturgie jsme spolu četli vzácné texty. Text z proroka Amose a evangelijní příběh narození Jana Křtitele. Je doba adventu, doba, kdy mnohý věřící člověk vzpomíná na dny, kdy nalezl Krista. Vzpomíná, těší se a děkuje. A I já spolu s vámi děkuji. A protože jsem dostal výsadu napsat toto zamyšlení, dostal jsem i příležitost sdílet s vámi pár příběhů ze svého života. A tak je k přečteným k biblickým příběhům přidám.
Když jsme spolu se studenty 3. ročníku pod vedením Pavla Hradílka seděli na fakultě a přemýšleli nad názvem dnešní liturgie z Amose a z Lukáše, moc se nám nedařilo najít společného jmenovatele. A tak jsme po sobě koukali a posunky dávali přednost jeden druhému. Šlo to těžko. Není divu. Vystihnout totiž ohromující sílu přicházejícího Božího spasení v pár slovech není jednoduché. Nakonec jsme poměrně neučesaný název našli. Neočekávaně přicházející Bůh. Kdybychom si chtěli popsat každé slovo zvlášť, asi bychom jako studenti teologie mohli. A jistě bychom na takové debatě strávili hodiny času.
Mně se však vynořila nedávno jedna osobní vzpomínka. Vzpomínka na to poslední slovo, Bůh, z našeho názvu. Kdy jsem já sám vyslovil slovo Bůh. A zde je můj první příběh. Nevyrostl jsem v rodině Zachariáše a Alžběty, ne ne, moje maminka a tatínek mne neučili o Božích cestách od mala, neukazovali mi na Boží milost a zázraky, nikdo z mých příbuzných mne nenaučil doufat v Boží milost ani radovat se z jeho přítomnosti. Škoda, dnes bych si přál, aby tomu tak bylo. Pamatuji si ale velmi zvláštní událost, když mi bylo tak osm let. Jeli jsme od babičky z Pardubic starou škodovkou a protože jsme neměli rádio, zpívali jsme nebo jsme se spolu bavili. Nepamatuji se, jak se na to téma stočila řeč, ale pamatuji si, že jsem svým rodičům řekl, že si myslím, že Bůh existuje. „Nebuď blbej“, prohlásil tehdy razantně můj otec, nic takového není. „Ale nech ho“, oponovala maminka, je už dost starej mít svůj názor. Moje vlastní vyznání i reakce mých nejbližších mne nejen zaskočila, ale i trochu vystrašila. Otevřel se mi totiž nový horizont poznání. Bůh je, On skutečně existuje.
V příběhu Alžběty a Zachariáše vidíme Boha, který k lidem přichází. Který vstupuje do je jejich životů a proměňuje je. Pokud čteme tento příběh ploše a pročteme jej rychle, abychom se co nejrychleji dostali k příběhu narození Krista, může se nám stát, že mineme tuto důležitou vlastnost našeho Boha. Ano, on je Bohem přicházejícím. Bohem zjevujícím se. Bůh přichází a sklání se starému, bezdětnému páru. Tento typ příběhu nacházíme již v SZ, stejně ale v slzách dojetí musíme děkovat Bohu za milost, kterou projevil Alžbětě a Zachariášovi, když se do příběhu položíme a do situace Alžběty a Zachariáše se vcítíme. Vždyť přišel do soužení ženy, která prahla po mateřství ač děti mít nemohla. Daroval syna muži. Z ženy se stala maminka, z muže tatínek. Zjevující se a přicházející Bůh vstoupil do vztahu s lidmi a nabídl svoji blízkost, milost a požehnání. Biblická zvěst nám dále nenabízí pozdější popis života Alžběty a Zachariáše, umím si ale představit jejich slzy díků a vděčnosti za to co se jim od Hospodina dostalo. A to je ovoce Boha, který přichází.
Neočekávaný Bůh. Dovolte mi tvrdit, že Boží království je jako nádherné jablko. Ano, vím, měl bych spíš říct jako perla, ale pro tuto chvíli si představme, že je jako jablko. Mám pro vás totiž můj druhý příběh. V mojí práci v zahradnictví jsme před nějakou dobou hledali ještě nějakou další komoditu, kterou bychom mohli prodávat, třeba v době, kdy se žádné květiny neprodávají. Přišli jsme na to, že bychom mohli prodávat jablka z místního sadu v Tuchorazi. Jednoho dne jsme začli. Goldeny, Jonagoredy, Breaburny. A pak nám jednou přivezli jablíčka jiná. Přivezli Galu Snigu. Jablka vždy zkouším, abych věděl jak chutnají. No a tyto. Prostě nejlepší ze všech. Tak akorát do ruky, s líčkem, křupavá, šťavnatá, sladká. Jsou prostě nejlepší. A každý kdo je ochutná, si je zamiluje. Když jsem je poprvé viděl nečekal jsem, že budou tak dobrá, jak ve skutečnosti jsou. Podobně na mne působí i text z Amose. Nese v sobě krásná zaslíbení:
Postavím padající Davidův stánek…
Z hor bude kanout mladé víno
Pahorky budou oplývat vláhou
Vysadí vinice a budou z nich pít víno
Založí zahrady a budou z nich jíst ovoce
Již nikdy nebudou vykořeněni ze své země
Tato krásná zaslíbení na konci knihy jsou ovšem čistým opakem všech předchozích kapitol knihy, kdy Amos přináší těžká obvinění a soudy severnímu Izraelskému království. Slova o obnově jsou v rámci knihy nečekaná. Nečekaná až natolik, že je čteme s eschatologickým viděním událostí budoucích. Čteme a těšíme se.
Advent. Doba čtyř týdnů. Pro někoho je to doba tichého rozjímání, pro jiného je to doba radosti. Pro všechny, kdo vyznali „Ježíš je Pán“ je to doba oslavné písně Bohu. Tu píseň pějme ve svých srdcích se slovy díků:
vždyť Bůh se nám dává poznat a navazuje s námi vztah
vždyť Bůh k nám přichází a zasazuje nás do svojí rodiny
vždyť Bůh pro nás připravuje co ani nečekáme
Amen