Homilie Tomáše Matušky (2 r.) 18.3.2022
Iz 5, 1-7; L 6, 43-45
Než začneme zpytovat, jak dobrá je úroda našeho života, co všechno jsme dokázali a co jsme nedokázali, kde jsme nebyli tolik výkonní a nevydali ze sebe to nejlepší, podívejme se na texty trochu blíž. Možná nás mají navést někam jinam, jak naznačují poslední verše z evangelního úryvku.
Izajášův text začal jako milostná píseň ze svatby, kterou zpívá ženichův přítel o nevěstě. Nevěstu přirovnává k vinici. Což je opravdu nádherný obraz – nevěsta jako plodná vinice. Jenže Izajáš záhy mění tón na tvrdou obžalobu. Obrazem neúrodné a vlastně zevnitř zkažené vinice popisuje Izajáš vztah Izraele k Bohu. Všechna snaha byla marná. Sám Hospodin se o vinici – Izrael – staral, vybudoval ji z ničeho – založil ji natrvalo, do skály přece vytesal lis. Ale výsledek je zdrcující, místo ušlechtilé révy narostly páchnoucí bobule. Něco, co se nedá jíst, natož z toho dělat víno.
Bůh obklopil Izrael veškerou možnou péčí. A tohle Boží požehnání mu mělo být takovou ochrannou zídkou, plotem. Izajáš proto varuje – když Bůh to ohrazení odstraní, bude vinice vydána k pošlapání dobytku, Izrael zaroste bodláčím a uschne. Izrael nesvědčil o svém Bohu, odpojil se od jeho výživy. Proto se z Izraele stane neplodný úhor. Pustá a pošlapaná země.
Jak se může stát, že z vybrané odrůdy jsou páchnoucí bobule? Z jaké půdy čerpáme živiny pro svůj život, co je naší výživou? Hledáme ve světě – nebo spíš v půdě světa – pro svůj život pravdu nebo lež? Hledáme spravedlnost nebo svévoli?
Evangelijní text o dobrém ovoci z dobrého stromu už mluví o každém z nás, každém jednom konkrétním člověku. Individuálně, nejde se tu schovat za národ, za většinu, která může strhnout do propasti. Jak jsme už slyšeli, podobný text najdeme i u Matouše.
A právě autor Matoušova evangelia, ze kterého jsme nečetli, nám snad může poskytnout klíč k porozumění. On přidává „Střezte se lživých proroků“, jejich ovoce není jedlé, jejich ovoce se nedá jíst.
Proroci patřili k významným postavám raných křesťanských obcí, raných církví, vykládali znamení doby, byli to takoví influenceři křesťanských společenství. A záhy byla na stole otázka, zda je možné věřit všem prorokům a jejich výkladům. Ježíš říká: poznáte je po ovoci! Je plodem jejich řeči pokoj, dobro, pravda? Nebo rozvrat, zlo a lež? Je tím ovocem spravedlnost nebo svévole?
Jak příhodné dnes, v postní době, která začala svévolnou válkou. Agresí, která staví na lži. Ovoce toho všeho vidíme velice ostře – dokonce v přímém přenosu. A když se podíváme na vysílání ruské státní televize, tak poznáváme celkem jasně, čím přetéká srdce obhájců agrese a kam to vede … vidíme jaké důsledky má lež.
Postní doba nám ale nabízí čas a příležitost k obrácení pozornosti k nám samým. Jaké konflikty a války vyvolávají naše lži, polopravdy z našich úst, naše nepravdivé postoje? Naše ovoce – to, co světu způsobujeme my, jak ho ovlivňujeme – je důležité nahlédnout. Je to indikátor – kontrolka – znamení toho, co je v nás, čím přetéká naše srdce. A pokud má být naše ovoce jedlé, nestačí ho přibarvit, vyleštit, hezky zabalit – je nutné proměnit nitro, je nutné změnit zdroj živin.
Možná jsme se v Evropě příliš živili pohodlností, možná jsme se až příliš snažili uzavřít se zlem kompromis, nějak se dohodnout za zády trpících – anonymních trpících – dostatečně daleko od nás, příliš jsme v Evropě zavírali oči před utrpením jinde – hlavně když je nám teplo a máme levný benzín.
Teď když se pomalu bortí plot naší vinice, máme nejvyšší čas prohlédnout.