Homilie Sylvy Kucové (1. r.)
Středu po Křtu Páně 12. 1. 2022 – téma: Odvaha nést světlo
Nu 27, 1-11; L 11, 33-36
Když mi bylo asi 12 let, dostala jsem od své babičky zlatý řetízek s přívěskem, do jehož středu byl vtisknut malý růžový kamínek. Bylo to, a stále je, malé rodinné dědictví. Avšak ne pro jeho cenu, nýbrž pro jeho vzpomínku a jeho minulost, kterou mu dává hodnotu do času přítomných a také budoucích. Důležitost mu dává rodinné pouto, ale jen pro člověka, kdo zná příběh o tomto řetízku. Pro člověka neznalého tohoto příběhu je to úplně obyčejný přívěsek, jehož cílem je dělat dotyčnému parádu. Tento krátký pravdivý příběh vypravím jako ilustraci dědictví. I v našich předchozích čteních z Písma, jsme měli možnost zaslechnout právě slova o dědictví.
V knize Numeri se jednalo o právní případ dědictví, kdy žádost dcer Selofchada jistě představoval model změny v rámci tradice a v evangeliu podle Lukáše máme uchovávat dědictví světla, jenž nám bylo dáno. Někomu z nás může vyvstávat otázka, v čem spočívá toto dědictví? Pro synoptické autory je dědictvím myšleno zejména Boží království tedy věčný život. Konkrétně evangelista Lukáš dává důraz na církev, co se Božího království týče. Hospodinovo dědictví se tedy odehrává v živé církvi, jejíž údy svými životy a jednáním rozsévají a zalévají toto dědictví, aby Bůh mohl dát vzrůst.
Zároveň si však uvědomujeme, že k plné realizaci Božího království dochází až v čase budoucím. Toto kázání chci tedy využít k zamyšlení, jakou církví dnes v těchto dobách jsme. Dáváme světlo na svícen, aby ti, kdo vcházejí, měli možnost toto světlo spatřit? Jednáme v každé době spravedlivě? Jak nakládáme s dědictvím, jenž představuje závazek? Prostor na této zemi si pronajímáme jako Boží nájemníci. Církev je tedy povolána být vzorným nájemcem, který zemi posiluje, nikoli oslabuje. Hleďme tedy, ať světlo, které je v nás, není tmou. Hleďme tedy, ať se s odvahou dokážeme chlubit Hospodinovým dědictvím.
Když jsem přemýšlela nad tím, vzhledem k dnešnímu tématu odvahy, co konkrétně pro mne odvaha znamená, přicházím na to, že ji asi nepovažuji velmi za vlastnost. Zdá se mi, jako by to bylo spíše rozhodnutí. Rozhodnutí čelit tomu, co mě zastrašuje s vědomím toho, že je tu něco většího a důležitějšího, než cokoliv, co se proti mě postaví. Zároveň vždy – když se podívám na odvážného člověka, všimnu si dvou vlastností a těmi jsou věrnost a vytrvalost, jakoby byli vzájemně tak nějak srandovně propletené do věnce, co zdobí hlavu hrdinovi. Věrné srdce, rozhodnuté vykročit s duchem vytrvalým, jenž ve všem vidí dobrotu Otce. A tak nám milí přátelé všem přeji, abychom za všech časů a okolností mohli říci: „Haleluja! Chválu vzdejme Hospodinu, protože je dobrý, vždyť jeho milosrdenství je věčné!” (Ž 106, 1)