Homilie Petry Klaškové (3. r.)

25. neděle v mezidobí A  – Strašice 24. 9. 2023

Mt 20, 1-16

Ti, kdo přišli poslední jsou odměněni nejdříve, a navíc dostanou stejně jako ti, kteří pracovali celý den. To se nezdá moc spravedlivé. Nejednoho křesťana příběh o extravagantním rozhazovačném hospodáři dráždí.

Pojďme si jej trochu více rozebrat. Začínáme brzy ráno. Na hlučné tržnici, možná ještě za tmy, čekají připravení zodpovědní pracanti. Přichází také zřejmě dost bohatý hospodář. Vybere si dělníky a smluví s nimi slušnou, vcelku přiměřenou, odměnu. Hospodář takto vyjde na tržnici ještě několikrát, a to i na úplném sklonku pracovního dne. Pokaždé se mu podaří najít ještě nějaké dělníky, kteří na tržišti zbyli. Proč si je zatím nikdo nenajal, nevíme. O tom, co se děje na vinici také nevíme nic, jediného, koho vidíme pracovat, je vlastně hospodář. Zdá, že nemá nic lepšího na práci, než celý den pobíhat po tržnici a hledat, kde kdo zbyl. Co se lidí týče, nemá nikdy dost.

Lidi oslovuje hospodář sám, zato vyplácení odměny klidně přenechá správci. Večer jsou překvapivě ti, kteří byli najati jako poslední, na výslovný požadavek hospodáře odměněni jako první. Ještě překvapivěji dostávají celý denár. Když nakonec přijde řada na ty, kteří byli na vinici od rána, dostanou to, co si s nimi jako jedinými hospodář ráno smluvil. Také denár. Spokojení ale nejsou. Čekali, že dostanou víc. Nikoli víc než smluvenou částku, ale víc než ti druzí. Odměna je nakonec vůbec netěší. Mají pocit, že se jim děje nespravedlnost. Vyčítají hospodáři, že je postavil na roveň s někým, koho oni podle svých představ převyšují.

A zdá se, jako by přesně na to hospodář čekal. Nerozhněvá se, ale jasně a suverénně se obhájí. Tedy zaprvé: nikomu nekřivdí, dělníkům dal přesně to, co si ráno smluvili – přiměřenou, slušnou odměnu. Zadruhé: s tím, co je jeho, si může nakládat, jak chce. Pokud chce dát někomu něco navíc, kdo má právo mu to vyčítat? Copak zde lze mluvit o nespravedlnosti? Hospodář má právo být milosrdný.

Ježíš celé podobenství zakončuje prohlášením, že poslední budou prvními a první posledními. To je poselství, které v Novém zákoně často slýcháme. O jaké poslední tady ale vlastně jde? Ježíš podobenství vypráví svým učedníkům, tedy okruhu svých nejbližších přátel a spolupracovníků. Petr se jej v předchozí kapitole ptá, co budou mít z toho, že všechno opustili a šli za ním. Ježíš je ujišťuje, že se nemusí bát, dostanou hodně (stokrát tolik a podíl v Nebeském království). A hned také dodá toto podobenství. Jako by říkal, a nedivte se, až uvidíte, že ti, kdo přijdou po vás, i ti, kdo podle vás sotva hnuli prstem, dostanou taky tolik, co vy.

Kde se v tomto příběhu nacházíme my? Mezi pracujícími dělníky? Jsme těmi, kdo pro Boha pracují už dlouho? Snažíme se žít křesťanským způsobem života, zapojujeme se nezištně do nesčetných služeb, zabýváme se teologií, pomáháme v našich církvích… Co za to všechno dostaneme my? Co za to od Boha očekáváme? Nehrozí i nám, že nám jednou při pohledu na to, kdo všechno dostal stejnou odměnu jako my, nezkysne úsměv na rtech? Je pro nás Boží milosrdenství vůči těm posledním radostí nebo nás dráždí?

Ráda bych se s vámi zamyslela ještě nad několika momenty dnešního příběhu, které mne oslovují. Jednak je to skutečnost, že to, kolik toho kdo na vinici doopravdy odpracoval, nevíme. A zdá se, že to hospodáře ani nezajímá.

Zajímavé také je, že si pracující dělníci nestěžují, že by toho odpracovali více, ale že nesli tíhu a horko dne. Jakou tíhu dne asi nesli ti, kteří byli najati až večer? Nejspíš čekali celý den v nejistotě. Možná proto, že byli nějak omezeni, možná byli staří, nemocní nebo podivní… nevíme. Ale dost možná nesli tíhu dne ještě větší než ti, kteří pracovali už od rána a měli jistotu zabezpečení. Co můžeme vědět o tom, jakou tíhu života nesou ti, o kterých se domníváme, že si nezaslouží tolik, co my?

Jiným zajímavým momentem dnešního podobenství je hospodářovo neustálé vycházení a hledání lidí. Možná někteří z nás máme ve svém okolí, někoho blízkého, o koho si, děláte starosti, jak svůj život vede a jak to s nimi jednou dopadne… V takovém případě je pro nás zpráva o Bohu neustále vycházejícím a hledajícím povzbuzením a nadějí.

Posledním tématem, nad kterým bych se chtěla zamyslet je skutečnost, že pracující dělníci si v podobenství nestěžují, že by dostali málo. Neměli málo, ale chtěli by být oceněni lépe než ostatní. Je to právě tento postoj, který jim nakonec bere radost.

Je to asi velmi lidské a snad mnozí z nás tuto zkušenost v různých oblastech svého života máme. Chceme být lépe oceněni než naši kolegové, rádi bychom byli pokládání za větší odborníky, toužíme po uznání za naše nasazení v dobrých dílech… Chceme vyniknout nad ostatními v nejrůznějších oblastech. Nebo si alespoň myslíme, že chceme nad ostatními vyniknout. Tato představa je ale mylná.

Zkusím to vysvětlit na osobním příkladu. Mám sestru, se kterou jsme si velmi blízké. Párkrát se mi v život stalo, že mi chtěl někdo polichotit tím, že prohlásil, že v nějaké oblasti nad svou sestrou vynikám. Nikdy mi taková lichotka radost neudělala. Naopak, poznámka měla přesně opačný účinek. Bylo mi z ní smutno, nechtěla jsem být v nějakém ohledu lepší, než má sestra.

Mám také mladší bratry, s kterými jsem také vyrůstala. Ti však mají jiného tátu, moji rodiče jsou rozvedení. Materiální zázemí mých rodičů bylo velmi rozdílné. Zatímco u táty, který je šikovný a svou pílí dokázal vydělat slušný majetek, s mámou jsme žili spíše v nižší příjmové kategorii. Už jako dítě jsem citelně vnímala, že se mi dostává materiálních výhod od mého táty, že jsem na tom materiálně lépe, než moje máma a bratři. Být na tom „materiálně lépe“, nebyla zdaleka radost, byla to bolest. Možná si to dovedete představit u svých drahých. Těšilo by nás být na tom lépe než oni, byť by se i mohlo zdát, že si to něčím i zasloužíme?

Když někoho milujeme, nechceme na tom být lépe než on. Takto ekonomie lásky postě nefunguje. Když někoho máme skutečně rádi, je nám jedno, zda nějaké dobro dostaneme my nebo milovaná osoba, radost máme z obého.

Zdá se mi, že poselství dnešního evangelia není jen o tom, že s Pánem Bohem nehrajeme hru na zásluhy. Ale také o tom, že poměřování a snaha být lepší, než jiní nám ve skutečnosti radost nepřináší, ale bere. A také možná o tom, že když budeme mít lidi opravdu rádi, Boží milosrdenství nám nebude na překážku, ale bude naší radostí.