Homilie Petra Ferduse (2. r.) během bohoslužby v rámci semináře „Nechte maličkých přijíti ke mně“ 4. 11. 2022
Iz 49, 14-16; Mk 10, 13-16
My lidé sdílíme se zvířaty mnohé. Přítomnost matky, v případě savců potrava, kterou matky mláďátkům a dětem poskytují uklidňuje. Je to zkušenost sdílená a vrozená, nikdo nás ji nemusí učit. V češtině na to máme dokonce slovní hříčku. Ve výrazu „upokojit“, míněno dítě, můžeme přímo slyšet sloveso, označující poskytování potravy.
Jak trito Izaiáš tak i žalmista obraz matky a dítěte využívají. Žalmista na příkladu odstaveného dítěte (možná zde můžeme myslet i na dítě právě nakrmené a tedy upokojené) jako metaforu, jak Hospodin pečuje o lidi. Příměr se u žalmisty dále stupňuje negací. „I kdyby matka zapomněla … Hospodin jistě nezapomene a postará se…“ Ze SZ čtení můžeme dovozovat, že jakkoli spolehlivá je vrozená péče a snaha zaopatřit potomky, tak Hospodinova péče o jeho stvoření je jistější.
Společenské postavení žen a dětí se v průběhu věků mění. Samozřejmost, se kterou v dnešní době a v našem kulturním kontextu děti „adorujeme“ není běžná ani ve všech oblastech dnešního světa. Možná bychom byly postavením dětí v Ježíšově době překvapeni. Je dost možné, že v antice bylo dítě na společenském žebříčku níže než otrok. Nemusíme z toho hned vyvozovat přehnané závěry, nicméně nepočítejme s tím, že můžeme bezezbytku využívat naše současné pochopení statusu dítěte.
A za této situace dává Ježíš, nám dospělým, jednoznačně za vzor něco, co je dětem vlastní. V evangeliu se o tom píše jako o „přijetí“, specificky „přijetí božího království“. Dětské přijetí, které se tolik liší od našeho „poučeného přijetí“. Nás, kteří toho tolik známe, a víme jak věci „dospěle a správně“ dělat. A úplně nejlépe to často víme u těch druhých.
Dítě, s jeho schopností přijímat a tím vstupovat do božího království, nemá rozvinuto myšlení dospělce. V něčem podstatném je ale vybaveno dostatečně. Snad nám nezbývá, než se pokorně a opakovaně u dětí učit a rozpoznávat, kde tuto schopnost ztrácíme.
Příklad Ježíšových učedníků by nám taky mohl něco přiblížit.
Přesné důvody, proč bránili přístupu dětí k Ježíšovi neznáme. Mohli být třeba vedeni dobrými důvody ochránit rabího před další várkou zájemců, po už tak nabytém dni. Nebo třeba vzali vážně tehdejší společenskou konvenci a se vší odpovědností se snažili vykázat děti do správných mezí.
Nevíme. Každopádně Ježíšova reakce byla jednoznačná.
Pokud tedy rozpoznáme, že naše konání brání nám nebo lidem v naší sféře vlivu v přístupu k Ježíši, asi je něco v nepořádku.
Podobně se můžeme inspirovat u Ježíše a hledat, co pro mě,
- v mé konkrétní situaci
- s bližními, kteří jsou mi darování znamená
- „brát do náruče“
- „vkládat ruce“
- a „žehnat“.