Homilie Ondřeje Michálka (2. r.) při slavnosti Zjevení Páně
8. 1. 2020
Mi 5, 2-9; L 13, 31-35
V dnešním evangeliu čteme o situaci, kdy za Ježíšem přicházejí farizeové, aby ho varovali před Herodem. Ježíš ho sám označuje za lišku. Dnes trochu ztracený či posunutý termín. Není to nějaká pochvala, jako ryška ryšavá… Ani drobné uznání soupeře. Spíše by se to dnešním jazykem mohlo říci jako prašivý pes či krysa.
Jako by jim říkal: Řekněte té Kryse, co dělám. Uzdravuji, vyháním démony… Až bude můj čas, pak teprve dokončím svoji cestu. A že on s tím nic neudělá. Je to v situaci, kdy byl už Jan Křtitel sťat. Smyčka se stahuje a Ježíš ví, že přichází konec. O konci alel ví jen on sám, ostatní nemají ani potuchy, co se děje. Co je vlastně v sázce.
V 72. žalmu se zpívá: Bože, předej své soudy králi a svou spravedlnost královskému synu, aby obhajoval tvůj lid spravedlivě a tvé ponížené podle práva.
Skoro ironické, že král Izraele, Herodes, právo nedodržuje a ponížené nezvedá. Stíná je. Je až neuvěřitelné, jaký přístup má Ježíš k Herodovi. Nazývá ho liškou, člověkem bez morálky a téměř bezcenným. Je to někdo, kdo nechal zabít jeho přítele. Nechal zabít člověka spravedlivého, o kterém Ježíš prohlásil, že se nenarodil nikdo lepší. Můžeme se právem ptát, co je to za svět, když spravedlivý jsou zabíjeni pro hlásání božího království.
V Micheášovi čteme:
Až vtrhne Ašúr do naší země, až bude šlapat po našich palácích, postavíme proti němu sedm pastýřů, osm vojevůdců lidu. Pozůstatek Jákoba bude jako lev mezi zvířaty divočiny, jak lvíče ve stádech ovcí.
Spravedlivý zaručí ochranu práva, bude stačit 7 pastýřů a 8 vůdců. Jan Křtitel by měl být ten lev, ale byl rozsápán jako ovce. A Ježíše čeká ještě horší osud. To, že se pohoršlivě vyjadřuje vůči vládnoucí moci je z prostě nelogické. Ježíš to rozhodně nedělá z nějaké masochistické potřeby, či egoismu, aby byl mučedníkem za pravdu. Anarchistou, který se postavil vrchnosti. Hned na tento úryvek totiž navazuje lamentování nad Jerusalémem, kde Ježíš, který zná svůj osud, lamentuje nad osudem města. Ježíš to celé dělá z lásky k tomuto městu. Mluví o něm jako o městě slepých a hluchých, o baště vrahů. Dělá to, protože hluboce Jerusalém miluje. Dodnes židé při příležitostech svateb či jiných důležitých momentech část žalmu 147:
Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu, ať mi má pravice sloužit zapomene. Ať mi jazyk přilne k patru, nebudu-li si tě připomínat, nebudu-li Jeruzalém považovat za svou svrchovanou radost.
I tato slova rezonují v Ježíši, který miluje Jeruzalém tak moc, že ho chtěl zachránit, chtěl mu dát šanci. Ve srovnání s tím, co má následovat, je Herodes prostě jen zmoklý pes, který si chce zachovat vládu. Maličký mužíček na maličkém území na maličké planetě Zemi… Právě Ježíš vstupuje do této nespravedlnosti, kdy spravedliví umírají, Jerusalém umlčuje ty, co by měli mluvit. Dá se říci, že Ježíšova smrt byla jako lavina a slovo, které mělo mlčet, se rozkřiklo do světa. Nakonec neshromáždil jen Jerusalém, ale od Aljašky přes Kapské město až do Sydney jsme shromážděni. Jerusalém je nyní i naší realitou. I my máme být proroky v Jerusalémě. I nás budou tupit. Na druhou stranu jsme to i my, jakožto jeruzalémští velekněží, kteří tupí ostatní a kteří chtějí Krista umlčet. Aby vyšuměl.
Budeme-li chtít uznání druhých, skončíme jako či Pilát, který si myje ruce. Budeme-li chtít moc, skončíme jako Herodes, jako krysa v paláci. Budeme-li chtít autoritu, moc svého jména, skončíme jako Kaifáš, který si musel své místo držet zuby nehty. Budeme-li však milovat ostatní, budeme-li mít druhé blíže než nás samotné, budeme-li s radostí i hořkostí přijímat naši povinnost lásky vůči druhým, i když se zdá marná, nic nám nezaručí, že neskončíme jako Ježíš. Ukřižováni světem, ale hlavně vzkříšeni k věčnému životu s Bohem.
Amen.