Homilie Miroslava Suchého (2.r.) při Slavnosti Všech svatých
Zj 7, 9-11; Mt 5, 1-12
V tento den spolu slavíme Slavnost Všech svatých. Je pro mne nezvyklou, ač vítanou, příležitostí k vám promluvit pár slov a myšlenek na základě biblických textů, které jsme si vyslechli. Jistě bychom mezi námi našli povolanější bratry a sestry, kteří by mohli i z hlediska konfesní příslušnosti možná lépe nebo detailněji promluvit o této slavnosti. Věřím však, že tento svátek přináší VŠEM věřícím, tedy celé obecné církvi příležitost oslavit nádherné Boží rozhodnutí. Rozhodnutí Boha Otce zavinout každého člověka, který vyznává: Ježíš je můj Pán, do svojí hřejivé a pevné náruče.
Nemohu začít vlastně jinak než se ptát. Co je to, co láká člověka vydávat se do Boží blízkosti, kde se bere touha bytostně Bohu náležet a proč nás tolik těší vztah s Bohem? Ano, jistě všichni lidé, lidé z různých koutů země, všech barev kůže a rozmanitých jazyků by se shodli na stejném vyznání. Bůh je dobrý. Bůh je milostivý, laskavý a pečující. Je dokonce žárlivě milující. A je dokonce tak milující, že k nám poslal svého Syna Ježíše Krista, skrze kterého smíme směle přistupovat do Boží péče. Ježíše Krista, který je naším učitelem, naším rádcem, naším příkladem. V jeho pokorném příkladu života i my nacházíme sílu k pokoře, v jeho ukřižování na kříži nacházíme sílu k pokání a odevzdání se. Tak na tom všem se jistě shodnou všichni ti, které k sobě již Bůh přivinul. Sám za sebe si někdy pomyslím, že tak mi to stačí. Modlím se: „Děkuji ti Bože za všechny mé bratry a sestry, které jsi k sobě přitáhl, kterým jsi daroval vztah sám se sebou, kterým jsi odpustil a které neopouštíš.“ Víme totiž z biblických textů, že nás náš milující Otec neopustí ani po konci naší pozemské cesty. I z dnešních textů, které jsme četli ze Zjevení Janova a Evangelia podle Matouše je zřejmé, že naše eschatologická naděje je nezvratná.
Říká se, že nejsilněji prožívají tuto naději ve věci budoucí ti, kteří zakoušejí silné protivenství a utrpení pro svoji víru v Krista. Zprávy těchto pronásledování se k nám dostávají prakticky ze všech kontinentů, z mnoha různých zemí. Lidsky je často těžké takové příběhy ba jen vyslechnout. A právě proto zde máme Kristova slova naděje: „Když vás budou tupit, pronásledovat a mluvit proti vám lživě všecko zlé kvůli mně, jste blahoslavení. Radujte se a jásejte, neboť hojná je vaše odplata v nebesích, vždyť takto pronásledovali proroky, kteří byli před vámi. Kristova slova zde nejen potěšují a zaslibují, ale také propojují historickou zkušenost víry s přítomností. Stejnou optikou propojení víry velkých, Bohu sloužících mužů a žen, z minulosti až do přítomnosti se můžeme nechat inspirovat i my.
V tento Svátek Všech svatých si připomínáme ty, kteří nás ke Kristu již předešli. A protože byla jejich služba Bohu výjimečná, Církev jim udělila určitý status. Pozdvihla jejich jména. Zapsala jejich činy a skutky. Mnozí z nich zaplatili cenu svého života za pravdu spasení, kterou pro ně byl Kristus. Bylo by však marné připomínat si jen jejich jména. Nebo se snad před Bohem zaštiťovat jejich osobou. Mnohem více docílíme, když se necháme inspirovat jejich životy, jejich zápasy, jejich vztahem s Pánem Kristem. Tito hrdinové víry byli ve svých dobách totiž jen obyčejnými věřícími, kráčejícími po cestách Pána. Naši úctu si nezasluhují proto, že byli dokonalí. Jistě nebyli. Ale právě i přes svoje nedokonalosti v povolání, které se jim dostalo, sloužili věrně Bohu i lidem.
Kdybych vás teď vybídl, abyste nám při této liturgii jmenovali některého hrdinu víry, který je vám blízký, který by to asi byl? Byl by to apoštol Petr, který zápasil se svojí prchlivostí a Krista zapřel? Poté co hořce v pokání zaplakal se stal jedním ze sloupů církve? Byl by to apoštol Pavel, který ve své nevědomosti pronásledoval křesťany a poté co se mu zjevil Kristus přinesl evangelium do poloviny tehdejší římské říše? Pro některé by to mohli být raně křesťanští mučedníci se svojí snahou o obhajobu a rozvoj církve, ale pro jiné třeba Cyril s Metodějem se svojí službou na Moravě. Další jsou osloveni zápasem o pravdu Jana Husa a pro někoho dalšího jsou hrdinové víry Janové, Blahoslav a Komenský.
Hrdinové víry ale nemusí být ani tolik vzdálení v čase a prostoru. Někdy se stačí jen se rozpomenout na ty, kteří nás ke Kristu doprovázeli, kteří nás v modlitbě vedli, abychom i my vyznali: Ježíš je můj Pán. Kteří nás pak slovy Kristovými vyučovali, pokřtili a osobním příkladem vedli. A možná ještě stále vyučují a vedou. Jsou to nejen hrdinové víry, ale stali se nám bratry a sestrami. A i když jim ještě Církev nepřidělila žádný status, v Kristu svoje privilegium již dávno mají. I my máme privilegium a to být s nimi zasazeni do jedné rodiny, do toho vzácného společenství které se jmenuje církev Kristova.
Zde bych mohl svoje kázání ukončit. Je ale nasnadě, že jsem jeden rozměr času pominul. A to je čas, který teprve nastane. K hrdinství víry, ke svatosti, k naplnění poslání, kterému se nám dostává od Pána Krista jsme totiž zváni my všichni. A stejně tak, jako ti kteří nás ke Kristu předešli a nebo předcházejí prožívali povolání Boží, ale i zápasy, selhání, pokání, radost z Božího díla a společenství, tak i my budeme prožívat totéž. I my se totiž musíme stát hrdiny víry pro ty, kteří přijdou po nás. Kterým náš život bude svědectvím, motivací a důkazem Boží lásky a dobroty, jimiž církev zahrnuje Kristus.
Závěrem lze říci jen jediné. Ve vztahu k bratřím a sestrám v Kristu jsme povoláni k lásce v bratrství. Ve vztahu k Bohu pak jako bratři a sestry jedné rodiny jsme povoláni k synovství našeho nebeského Otce. Ten nám ve své lásce pak zaslibuje náš konečný cíl:
Zj 7:16-17 Již nebudou hladovět ani žíznit, neublíží jim slunce ani jiný žár, neboť Beránek, který je uprostřed trůnu, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu z očí.
Amen