Homilie Evy Hrubé (3. r.) 21.11.2025 na Jaboku
Boží království je za rohem
Jr 22, 18-30; L 1, 68-79; L 18, 15-17
Dnešní text Lukášova evangelia je zasazen mezi dva příběhy, podobenství o farizeovi a celníkovi v chrámu a o bohatém mladíkovi. V tom prvním se mluví o modlitbě, o našem vztahu s Bohem a ostatními lidmi, v tom druhém se mluví o tom, jak získat podíl na věčném životě a že s lpěním na pozemském bohatství to navzdory dodržování všech přikázání opravdu nepůjde.
A najednou je mezi ně vloženo vyprávění o malých dětech, dokonce nemluvňatech, o jejich dotýkání Ježíšem a o Božím království, které jim patří. A o učednících, kteří se tomu, než jim Ježíš vyčiní, snaží zabránit.
Často říkáme, že děti jsou nadějí, budoucností světa. Přitom jsou maličké, bez-mocné, potřebují naši lásku, ochranu a péči. A Boží dotek. Na všechno totiž zdaleka nestačíme. Někteří to víme, proto je k Ježíšovi neseme, vedeme a ví to i Ježíš. A my ostatní učedníci se to učíme od Ježíše. Děti jsou také upřímné, bezprostřední, nic ze sebe nedělají, jsou přirozeně důvěřivé, touží dozvídat se, umí žasnout a vidět věci za zrakem-zázrakem, za rohem a proto jim patří Boží království. My dospělí jsme tyto schopnosti nějak cestou životem a svými zkušenostmi poztráceli. Máme nejrůznější starosti, obavy a strachy, jsme nedůvěřiví a často skeptičtí, nevěříme v moc, protože je zneužívána ve prospěch jednotlivců a kralování mocných vypadá jako to v úryvku z Jeremiáše: jen zmar a nesvoboda. A přichází oprávněný Hospodinův hněv a neradostný výhled do budoucnosti. Současně však je tu Hospodinův příslib, že takoví králové nedosednou na Davidův trůn a nebudou vládnout! Ale toho se my, zdá se nám, jistě nedočkáme. Vidíme svět a budoucnost pouze v zorném poli svého života, své konečnosti.
Ale Zachariášův chvalozpěv nám umožňuje celistvý pohled, na minulost i přítomnost, na naši nevěru a slabost, na proroky, na Hospodinovo rozpomínání a milosrdenství, a na budoucnost: „A ty, dítě, budeš prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem připravit mu cestu, dát jeho lidu poznání spásy v odpuštění hříchů, z milosrdné lásky našeho Boha, s kterou nás navštívil ten, který vychází z výsosti, aby zazářil těm, kdo žijí v temnotě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje.“
A tak máme inspiraci v dětech, v hledání toho pokorného, důvěřivého, žasnoucího a toužícího dítěte v nás, kde se nás dotýká Bůh, my Mu nebráníme a Boží království je sice zázrakem, ale pojď, je to tady, hned za rohem….
Na konec báseň od Ivana Martina Jirouse ze sbírky Magor dětem:
Ptaly se nebe obláčky:
proč mají ptáci zobáčky?
Ptal se paprsek sluníčka:
proč mají ptáci peříčka?
Ptala se mámy holčička:
proč mají ptáci očička?
Máma jí řekla za chvíli:
aby se Františce líbili.
Františka tiše zašeptá:
a mne se nikdo nezeptá,
proč mají myši kožíšky?
Zeptej se na to Františky.
Proč mají fousy kočičky?
Zeptej se na to Františky.
A Františka ti odpoví:
Pán Bůh je chce mít takový.