Kázání předvečer svátku Nanebevstoupení Páně 17.5. 2023

Filip Žilka (1. ročník)

Zarmoucení, smutek, odloučení, smrt. Nic z toho nezažíváme a nevidíme rádi, přesto je to normální a každodenní součást života. Společnost si zvykla na to, že negativní emoce jsou nežádoucí. Zabraňují člověku v uvažování a brzdí jeho výkon. Kdykoli se setkáme s něčím, co není potěšující, vytlačujeme to. Často se potkáváme s tím, že nám okolí říká: „Nebuď slaboch, dívej se na to z té lepší stránky, to bude dobrý“ a podobně. Mockrát jsme však v takové situaci, kdy nám tyto rady lezou na nervy a jsou to pak prázdné fráze, se kterými chceme ty, kdo nám je říkají poslat někam. Takhle to ale nemůže fungovat. Když slyšíme názvy Lidice, Ležáky, Buča, Verdun, Osvětim, Terezín. Tam všude jsou tyhle řeči na dvě věci. Nemusí se jednat hned o doslovné peklo na zemi jako jsou výše řečená synonyma k němu, ale třeba i obyčejný strach z neznáma, smrt blízké osoby, ztráta smyslu toho, co děláme a další. Náboženští obchodníci často tyto situace zneužívají ke svému, když ne hned zbohatnutí, tak na honění vlastního ega, vytahování se před svou představou Boha a prezentují svá oblíbená hesla: Ježíš je nad každou válku, Ježíš je víc než koronavirus, Ježíš tě neopouští. Stačí zajet třeba na Anděl. V takových chvílích je pak potřeba říct jasné ne. Tohle není něco, co pomáhá a už vůbec ne víra. Tohle je zneužívání Boha, braní jeho jména nadarmo. Pokud někdo považuje za víru tento fanatismus. Pak se nedivím atestům, že tohle odmítají. I víra zná přece opuštěnost Getsmeane, tmu Velkého Pátku, ticho Bílé soboty a stejně tak strach učedníků. Stejně jako se radovat s radujícími učí Písmo též plakat s plačícími. Ani Ježíš tak své učedníky nemučí prázdnými slovy. Ježíš odevzdává zaslíbení naděje a nijak se nesnaží zármutek potlačit, nebo přemoci. Naděje se ve společnosti často zaměňuje za optimismus, ale to bychom byli zpátky na začátku u popírání nepříjemných témat. Víra, která je nesená v naději se nesmí bát jít do temnosti, nemůže říct, že všechno je dobrý, když evidentně není. Aby mohla naděje růst, musí se okolo ní vytrhávat plevel iluzí a projekcí přání. Někdy se víra musí stát malou jako hořčičné zrníčko, jak říká Tomáš Halík, aby mohla dokázat velké věci. Stejně tak naděje a koneckonců i víra musí vydržet se svým významem ve slůvku. „snad,“ protože jen tak dokáže obstát ve všech těžkostech. Jen tehdy dokáže-li víra vytrvat se svým „snad, přece jen, doufejme“ pak teprve může přinést radost, kterou nic a nikdo nemůže vzít. Proto i Ježíšova slova: „váš zármutek se změní v radost“ lze mnohokrát přijmout jen s připojeným snad. Když se skrze víru nesenou v naději modlíme v Ježíšově jménu, nemusíme se bát, protože, stejně jako „snad“ se víra odevzdává v pokorném „buď vůle tvá,“ ne „vůle naše“ a i toto malé zrníčko nám může udělat velkou radost, jako když dítě drží plyšáka. Přesně tak i nás ve víře může držet sám Bůh, který je tím, kdo nás podpírá, vede, utěšuje a který „snad“ nás jednou uvede do plnosti života a radosti bez konce. Víra, která je nesená Boží vůlí, je teprve pravou vírou a nikoli našimi přáními nebo v horším případě ideologií a manipulací Boha do našich představ o něm, o světě, o ostatních i o nás samotných, kterými ubližujeme sobě i druhým. Víra je vztahem, který nás má obohacovat, dávat nám radost, a hlavně smysl, a to nabývá až tehdy, když se nebojí pochybností, temných dní, i mlčení.