Úterý po 7. neděli velikonoční C – Sk 26, 19-29

¹⁹Proto, králi Agrippo, nestal jsem se neposlušným toho nebeského vidění, ²⁰ale hlásal jsem nejprve těm, kteří jsou v Damašku, a potom v Jeruzalémě a po celé judské zemi, a také pohanům, aby činili pokání, obraceli se k Bohu a konali skutky, které svědčí o pokání. ²¹Z toho důvodu se mne Židé zmocnili, když jsem byl v chrámě, a pokoušeli se mne zabít. ²²Bůh mi však až do dnešního dne pomáhal, takže tu stojím a svědčím malému i velikému. Neříkám nic mimo to, co Proroci i Mojžíš pověděli, že se má dít: ²³že Mesiáš má trpět, jako první vstane z mrtvých a bude zvěstovat světlo jak lidu izraelskému, tak také pohanům.“ ²⁴Když toto mluvil na svou obranu, Festus hlasitě zvolal: „Blázníš, Pavle, mnoho vědomostí tě přivádí k šílenství!“ ²⁵A Pavel řekl: „Neblázním, vznešený Feste, nýbrž jasně vyjevuji slova pravdy a zdravého úsudku. ²⁶Vždyť král o těch věcech ví, a proto také k němu mluvím otevřeně. Nevěřím, že mu něco z toho uniklo. Vždyť se to nedálo někde v ústraní. ²⁷Věříš, králi Agrippo, Prorokům? Vím, že věříš.“ ²⁸Agrippa na to řekl Pavlovi: „Málem bys mě přesvědčil, abych se stal křesťanem.“ ²⁹A Pavel řekl: „Přál bych si od Boha, aby ses nejen ty, ale všichni ti, kdo mě dnes slyší, stali dříve nebo později tím, čím jsem já — kromě těchto pout.