Úterý po 29. neděli v mezidobí B – Žd 6, 13-20

¹³ Když Bůh dal zaslíbení Abrahamovi a neměl nikoho vyššího, při kom by učinil přísahu, ‚přísahal při sobě samém‘. ¹⁴Řekl: ‚Jistě tě zahrnu požehnáním a velmi tě rozmnožím. ‘ ¹⁵A tak trpělivě vyčkal a dosáhl toho zaslíbení. ¹⁶Neboť lidé přísahají při větším, než jsou sami; a přísaha je zárukou, která ukončuje každý jejich spor. ¹⁷ Když tedy Bůh chtěl ještě hojněji ukázat dědicům zaslíbení nepohnutelnost svého úmyslu, zaručil jej přísahou, ¹⁸abychom skrze dvě nepohnutelné skutečnosti, v nichž není možné, aby Bůh lhal, měli mocné povzbuzení my, kteří jsme se utekli k pevnému uchopení předkládané naděje. ¹⁹Máme ji jako kotvu duše, bezpečnou a pevnou, která vchází až do vnitřku za oponu, ²⁰kam kvůli nám vešel náš předchůdce Ježíš, který se na věčnost stal veleknězem podle řádu Melchisedechova.