Úterý po 10. neděli v mezidobí C – Job 24, 9-25

⁹Sirotka od prsu uchvacují, berou zástavu od nuzného. ¹⁰Chodí nazí, bez oděvu, hladoví snášejí snopy. ¹¹Lisují olej mezi jejich terasami, šlapou v lisech, a přece mají žízeň. ¹²Muži z města sténají, o pomoc bude křičet duše pobitých, avšak Bůh si bláznovství nevšímá. ¹³Oni patří mezi ty, kdo se bouří proti světlu, nepoznali jeho cesty ani nepobývají na jeho stezkách. ¹⁴Vrah vstává za svítání, skolí chudého a nuzného a v noci se objeví jako zloděj. ¹⁵Oko cizoložníka vyhlíží soumrak a on si říká: Nikdo si mě nevšimne; a roušku si položí na tvář. ¹⁶Za tmy se prokopal do domů, kde se ve dne uzavřeli; světlo neznají. ¹⁷Pro ně je totiž ráno zároveň nejhlubší tmou, protože pozná hrůzy nejhlubší tmy. ¹⁸Je lehký na vodní hladině, jejich díl v zemi je zlořečen, nevydá se směrem k vinicím. ¹⁹Vyprahlá země i žár pohlcují vodu ze sněhu, podsvětí ty, kdo zhřešili. ²⁰Zapomene na něho matčino lůno, larvám se stal sladkým, už nebude připomínán. Zvrácenost bude jako strom zlomena. ²¹Vyjídá neplodnou, která nerodila, a vdově neprokazuje dobro. ²²Zachovává vznešené svou silou. Povstane a nikdo si není jist životem. ²³Dopřeje mu uchýlit se do bezpečí a člověk se spolehne. Jeho oči bdí nad jejich cestami. ²⁴Nakrátko jsou pozdviženi a již nejsou, budou sehnuti, uzavřou se jako všichni ostatní. Zvadnou jako vršek klasu. ²⁵A pokud tomu tak přece není, kdo mě usvědčí ze lži a obrátí můj výrok v nic?