Středa po 5. neděli po Zjevení Páně B – Job 6, 1-13

Nato Jób odpověděl. Řekl: ²Kéž by byla pečlivě zvážena má nespokojenost a spolu s mým neštěstím byla vyzvednuta na miskách vah. ³Vždyť je již těžší než mořský písek; kvůli tomu byla má slova neuvážená. ⁴Vždyť ve mně vězí šípy Všemohoucího, jejichž jed saje můj duch; Boží pohromy se zaměří proti mně. ⁵Cožpak bude divoký osel hýkat nad trávou? Bude snad býk bučet nad svou pící? ⁶Cožpak se dá jíst něco, co samo nemá chuť, bez soli? Je snad nějaká chuť ve vaječném bílku? ⁷Má duše se nechce dotýkat těch věcí; jsou pro mě nechutným pokrmem. ⁸ Kéž se tak stane, že se naplní má prosba a Bůh dá, v co skládám svou naději. ⁹ Ať se Bůh odhodlá a srazí mě, povolí svou ruku a odtrhne mě, ¹⁰ať už nastane má útěcha a já mohu radostně poskakovat v bolesti, ačkoli mě Bůh nebude šetřit; neboť jsem nezatajil řeči Svatého. ¹¹Jakou mám sílu, že bych měl vytrvat, a jaký můj konec, že bych měl prodlužovat svůj život? ¹²Je snad má síla silou kamenů? Je snad mé tělo z bronzu? ¹³ Není snad pro mne pomoc a obezřetnost byla ode mne zahnána?