Sobota před 27. nedělí v mezidobí B – Jb 7, 1-21
1Což není na smrtelného člověka na zemi vložena povinnost služby a nejsou jeho dny jako dny najatého dělníka? 2Jako otrok baží po stínu a jako najatý dělník čeká na svou mzdu, 3 tak jsem pro sebe dostal do dědictví měsíce nicoty a noci trápení mi přidělili. 4Kdybych ulehl, řeknu: Kdy vstanu a kdy se nachýlí večer? Tak se nasytím svým neklidem až do rozednění. 5Mé tělo obléklo larvy a chumáče prachu, kůže mi popraskala a zhnisala. 6Mé dny byly rychlejší než tkalcovský člunek a pominuly v beznaději. 7Pamatuj, že můj život je jen vítr; mé oko neuvidí znovu blaho. 8Nebude mě sledovat oko toho, který mě vidí; tvé oči budou po mně pátrat, ale já už tu nebudu. 9Pominul oblak a zmizel; tak ani ten, kdo sestupuje do podsvětí, už nevyjde. 10Nenavrátí se už domů, jeho domov už jej nezpozoruje. 11Ani já nezadržím svá ústa, promluvím v tísni svého ducha, přemýšlet budu v hořkosti své duše. 12Cožpak jsem moře či drak, že nade mnou musíš ustanovit stráž? 13Kdybych řekl: Potěší mě má pohovka, má postel mě unese při mém stěžování, 14ty mě vyděsíš sny, viděními mě ohromíš. 15 Tu si má duše zvolila zardoušení, ano, smrt, raději než mé kosti. 16Pohrdám tím, nebudu žít navěky; nech mě být, vždyť mé dny jsou marnost. 17Co je smrtelný člověk, že si ho ceníš a že si ho všímáš? 18Navštěvuješ ho každé ráno, neustále jej budeš zkoušet. 19 Jak dlouho ode mne neodvrátíš pohled, nenecháš mě aspoň spolknout slinu? 20Pokud bych zhřešil, co tím provedu tobě, strážci člověka? Proč jsi mě pro sebe určil za terč, až jsem se stal břemenem sám sobě? 21A co že neodpustíš mé přestoupení a neodejmeš mou zvrácenost? Vždyť nyní ulehnu do prachu; budeš mě usilovně hledat, ale já už tu nebudu.