Sobota před 27. nedělí v mezidobí B – Jb 7, 1-21

¹Což není na smrtelného člověka na zemi vložena povinnost služby a nejsou jeho dny jako dny najatého dělníka? ²Jako otrok baží po stínu a jako najatý dělník čeká na svou mzdu, ³ tak jsem pro sebe dostal do dědictví měsíce nicoty a noci trápení mi přidělili. ⁴Kdybych ulehl, řeknu: Kdy vstanu a kdy se nachýlí večer? Tak se nasytím svým neklidem až do rozednění. ⁵Mé tělo obléklo larvy a chumáče prachu, kůže mi popraskala a zhnisala. ⁶Mé dny byly rychlejší než tkalcovský člunek a pominuly v beznaději. ⁷Pamatuj, že můj život je jen vítr; mé oko neuvidí znovu blaho. ⁸Nebude mě sledovat oko toho, který mě vidí; tvé oči budou po mně pátrat, ale já už tu nebudu. ⁹Pominul oblak a zmizel; tak ani ten, kdo sestupuje do podsvětí, už nevyjde. ¹⁰Nenavrátí se už domů, jeho domov už jej nezpozoruje. ¹¹Ani já nezadržím svá ústa, promluvím v tísni svého ducha, přemýšlet budu v hořkosti své duše. ¹²Cožpak jsem moře či drak, že nade mnou musíš ustanovit stráž? ¹³Kdybych řekl: Potěší mě má pohovka, má postel mě unese při mém stěžování, ¹⁴ty mě vyděsíš sny, viděními mě ohromíš. ¹⁵ Tu si má duše zvolila zardoušení, ano, smrt, raději než mé kosti. ¹⁶Pohrdám tím, nebudu žít navěky; nech mě být, vždyť mé dny jsou marnost. ¹⁷Co je smrtelný člověk, že si ho ceníš a že si ho všímáš? ¹⁸Navštěvuješ ho každé ráno, neustále jej budeš zkoušet. ¹⁹ Jak dlouho ode mne neodvrátíš pohled, nenecháš mě aspoň spolknout slinu? ²⁰Pokud bych zhřešil, co tím provedu tobě, strážci člověka? Proč jsi mě pro sebe určil za terč, až jsem se stal břemenem sám sobě? ²¹A co že neodpustíš mé přestoupení a neodejmeš mou zvrácenost? Vždyť nyní ulehnu do prachu; budeš mě usilovně hledat, ale já už tu nebudu.