Sobota před 25. nedělí v mezidobí B – Sir 1, 1-18

1Slova kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě. 2Marnost všech marností, řekl kazatel, marnost všech marností, všechno je to marnost. 3Jaký užitek bude člověk mít z veškeré své námahy, když se bude namáhat pod sluncem? 4Generace odchází, generace přichází a země navěky zůstává. 5Slunce bude vycházet, slunce bude zapadat. Baží po místě, kde vychází. 6Vítr odchází k jihu a stáčí se k severu. Stáčí se a stáčí, obchází a při svém oběhu se zas vítr vrací. 7 Všechny potoky tečou do moře a přece není moře plné. Na místo, z něhož potoky vytékají, tam se i vracejí, aby opět vytékaly. 8 Všechny věci jsou únavné; člověk to nedokáže vyjádřit. Oko se nenasytí viděním a ucho se nenaplní slyšením. 9 To, co bylo, je to, co i bude, a to, co se dělalo, je to, co se bude dělat. Není nic nového pod sluncem. 10Je nějaká věc, o níž někdo řekne: Podívej, tohle je něco nového? Už to dávno bylo, v dobách, které byly před námi. 11Není žádná památka na věci první. Ani na poslední, které budou; nebude na ně památka u těch, kteří budou naposled. 12Já, kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě. 13Uložil jsem svému srdci, aby pátralo a aby zkoumalo s moudrostí všechno, co bylo vykonáno pod nebem. Ono zlé plahočení uložil Bůh lidským synům, aby se při něm osvědčili. 14Viděl jsem všechny skutky, které byly vykonány pod sluncem, a hle, to vše je marnost a honba za větrem. 15Co je zkřivené, nelze narovnat a nedostatek nelze sečíst. 16Takto jsem hovořil se svým srdcem: Hle, já jsem rozšiřoval a nabýval moudrosti nad každého, kdo byl v Jeruzalémě přede mnou. Mé srdce užilo množství moudrosti a poznání. 17Uložil jsem tedy svému srdci, aby poznalo moudrost a poznalo i ztřeštěnosti a pomatenost. Poznal jsem, že také tohle je honička za větrem. 18Vždyť v množství moudrosti je množství mrzutosti. Kdo bude přidávat poznání, bude šířit bolest.

Autor: WebAdmin
Publikováno:
Poslední úprava: