Sobota před 25. nedělí v mezidobí B – Sir 1, 1-18

¹Slova kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě. ²Marnost všech marností, řekl kazatel, marnost všech marností, všechno je to marnost. ³Jaký užitek bude člověk mít z veškeré své námahy, když se bude namáhat pod sluncem? ⁴Generace odchází, generace přichází a země navěky zůstává. ⁵Slunce bude vycházet, slunce bude zapadat. Baží po místě, kde vychází. ⁶Vítr odchází k jihu a stáčí se k severu. Stáčí se a stáčí, obchází a při svém oběhu se zas vítr vrací. ⁷ Všechny potoky tečou do moře a přece není moře plné. Na místo, z něhož potoky vytékají, tam se i vracejí, aby opět vytékaly. ⁸ Všechny věci jsou únavné; člověk to nedokáže vyjádřit. Oko se nenasytí viděním a ucho se nenaplní slyšením. ⁹ To, co bylo, je to, co i bude, a to, co se dělalo, je to, co se bude dělat. Není nic nového pod sluncem. ¹⁰Je nějaká věc, o níž někdo řekne: Podívej, tohle je něco nového? Už to dávno bylo, v dobách, které byly před námi. ¹¹Není žádná památka na věci první. Ani na poslední, které budou; nebude na ně památka u těch, kteří budou naposled. ¹²Já, kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě. ¹³Uložil jsem svému srdci, aby pátralo a aby zkoumalo s moudrostí všechno, co bylo vykonáno pod nebem. Ono zlé plahočení uložil Bůh lidským synům, aby se při něm osvědčili. ¹⁴Viděl jsem všechny skutky, které byly vykonány pod sluncem, a hle, to vše je marnost a honba za větrem. ¹⁵Co je zkřivené, nelze narovnat a nedostatek nelze sečíst. ¹⁶Takto jsem hovořil se svým srdcem: Hle, já jsem rozšiřoval a nabýval moudrosti nad každého, kdo byl v Jeruzalémě přede mnou. Mé srdce užilo množství moudrosti a poznání. ¹⁷Uložil jsem tedy svému srdci, aby poznalo moudrost a poznalo i ztřeštěnosti a pomatenost. Poznal jsem, že také tohle je honička za větrem. ¹⁸Vždyť v množství moudrosti je množství mrzutosti. Kdo bude přidávat poznání, bude šířit bolest.