Pondělí po 3. neděli v době postní C – Ž 39
2Budu střežit svou cestu, abych nezhřešil jazykem. Budu střežit svá ústa náhubkem, dokud bude přede mnou ničema. 3Dočista jsem oněměl, nadobro jsem umlkl, ale má bolest se jen jitřila. 4Srdce mi v nitru hořelo. Když jsem tesknil, plál ve mně oheň. Pak jsem promluvil svým jazykem: 5Hospodine, dej mi poznat můj konec a jaký je počet mých dnů, ať si uvědomím, jak jsem pomíjivý. 6Hle, dal jsi mi jen maličko dnů, jako nic je před tebou můj věk; každý člověk, jakkoli pevně stojí, je jen vánek. 7Jen jako přelud putuje člověk, hlučí, přestože je jen vánek, shromažďuje, ale neví, kdo to sklidí. 8Nuže, v co budu doufat, Panovníku? Mé očekávání se upíná k tobě. 9Vysvoboď mě od všech mých přestoupení, nevystavuj mě posměchu bláznů! 10Oněměl jsem, neotvírám svá ústa, neboť jsi to způsobil ty! 11Odejmi ode mě svou ránu, vždyť hynu od úderů tvé ruky! 12Když člověka tresty kázníš za vinu, sžíráš jak mol, co je mu drahé. Každý člověk je jen vánek! 13Vyslyš, mou modlitbu, Hospodine, naslouchej mému volání o pomoc, nebuď hluchý k mému pláči! Vždyť jsem u tebe jen hostem, příchozím, stejně jako moji otcové. 14Odvrať ode mě svůj pohled a já pookřeji, než odejdu a již nebudu.