Pátek před 29. nedělí v mezidobí B – Jb 37, 1-24

¹Ano, mé srdce se kvůli tomu otřese, že až ze svého místa vyskočí. ²Naslouchejte bedlivě burácení jeho hlasu, rachotu hromu, jež vychází z jeho úst. ³Pod celými nebesy ho posílá, k okrajům země své světlo. ⁴Za ním zařve hlas, jeho vznešenost hlasitě zahřmí. Blesky nezadrží, až bude jeho hlas slyšet. ⁵Bůh obdivuhodně zahřmí svým hlasem, činí velké věci, které nepochopíme. ⁶Neboť zavolá na sníh: Padej na zem, též i na průtrž deště, a ve své síle padá průtrž dešťů. ⁷Na ruku každého člověka umístí pečeť, aby všichni lidé poznali jeho dílo. ⁸Zvěř zalézá do houští a přebývá ve svých doupatech. ⁹Vichřice se přižene ze své kobky, chlad od severního větru. ¹⁰Božím dechem vzniká led, vodní plocha se ocitá v sevření. ¹¹I mračno obtěžká vláhou, jeho světlo rozptýlí oblak. ¹²Ty se pak podle jeho úmyslů valí v kruzích, aby na povrchu celé země vykonaly všechno, co jim přikáže. ¹³Užije toho ať už jako trestající hole, ať už ku prospěchu své země, ať už na důkaz milosrdenství. ¹⁴Naslouchej tomu, Jóbe, zastav se a zvažuj obdivuhodné Boží skutky. ¹⁵Rozumíš snad tomu, čím je Bůh pověří, když dovolí, aby se zaskvělo světlo jeho oblaku? ¹⁶Rozumíš snad letům oblaku a podivuhodným skutkům toho, jehož poznání je úplné? ¹⁷Ty, jenž máš horká roucha, když se v poledne země utiší, ¹⁸můžeš spolu s ním rozprostřít oblaka pevná jako zrcadlo odlité z kovu? ¹⁹Oznam nám, co mu máme říci? Kvůli zatemněnosti si to nedokážeme srovnat v hlavě. ²⁰Bude mu snad sděleno, že hodlám promluvit? Copak mu mohl někdo něco říci, když je zmatený? ²¹Lidé však ještě nemohli spatřit světlo zářící v oblacích, dokud nepřešel vítr a nepročistil je. ²²Od severu přichází zlatá záře, hrůzu vzbuzující majestát kolem Boha. ²³Všemohoucího, toho jsme nemohli postihnout. Jeho moc je veliká a přitom právo ani plnou spravedlnost nepotlačuje. ²⁴Proto se ho lidé bojí, nehledí ani na žádného, kdo má moudré srdce.