2. neděle v době postní A – Ř 4, 1-5.13-17

¹Co tedy řekneme? Čeho dosáhl Abraham, náš praotec podle těla? ²Jestliže byl Abraham ospravedlněn ze skutků, má se čím chlubit, ale ne před Bohem. ³Neboť co praví Písmo? ‚Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počteno za spravedlnost.‘ ⁴Tomu, kdo pracuje, se mzda nedává z milosti, nýbrž z povinnosti. ⁵Kdo však (pro svou spravedlnost) nepracuje, ale spoléhá na toho, který ospravedlňuje bezbožného, tomu se jeho víra pokládá za spravedlnost. ¹³Zaslíbení, že bude dědicem světa, se Abrahamovi a jeho potomstvu nedostalo skrze Zákon, nýbrž skrze spravedlnost z víry. ¹⁴Neboť jsou-li dědici ti, kteří jsou jimi ze Zákona, je víra zbytečná a zaslíbení je zrušeno. ¹⁵Zákon působí hněv. Kde však není Zákon, tam není ani přestoupení. ¹⁶Dědictví je proto z víry, aby bylo podle milosti a aby bylo toto zaslíbení platné pro veškeré potomstvo, nejen pro ty, kdo jsou ze Zákona, ale i pro ty, kdo jsou z víry Abrahama, jenž je otcem nás všech, ¹⁷jak je napsáno: ‚ Ustanovil jsem tě za otce mnohých národů.‘ Je otcem před tím, jemuž uvěřil, před Bohem, který oživuje mrtvé a povolává to, co není, jako by bylo.