Kázání Václava Krále (2. r.)
Mt 21, 28-32; Jl 3, 17-20
Podobenství o dvou synech
Vnímám dva typy Ježíšových podobenství. Jedna jsou jasná a čitelná, nemusíme nad nimi moc přemýšlet, abychom pochopili, co se nám snaží Ježíš ukázat, kam nás nasměrovat. Příběh o Marnotratném synovi nebo Milosrdném samaritánovi se vypráví i dětem v nedělce, protože kam směřuje vyprávěný příběh pochopí i ti nejmenší z nás.
Podobenství o dvou synech už tak jednoduché není. Na první pohled nás překvapí svou délkou, respektive krátkostí. Jestli dobře počítám, celý příběh je sedm krátkých vět. Musíme zapojit svou představivost, jak celá situace asi probíhala. Náš synáček se pomalu ale jistě dostává do kouzelného období, kdy se z roztomilého chlapečka stává brblající, věčně nenaložené stvoření. Takže průběh si představuji nějak takto: otec jde do pokoje syna poprosit, aby pomohl s úklidem. Ten sotva zvedne hlavu od počítače, něco zamručí a pokračuje dál. Pak se v něm hne svědomí, táta vypadá fakt unaveně, a s protaženým obličejem práci udělá. A naopak to může probíhat tak, že má dobrou náladu, zrovna se vrátil z KáeFCséčka, kde byl s kámošema, a s úsměvem prohodí: „tati, buď v chillu. Zahraju si pár levlů CSka a jdu na to“. Jenže syn je natolik v chillu, že skutek utek. Já osobně se spíše vidím v té druhé situaci. Změnit názor a udělat, co se mi evidentně nechtělo, často nedokážu. Naopak něco jednoduše a třeba i s dobrou vůlí slíbit, ale pak to nedodržet, protože v lepším případě objektivně nemůžu, nebo protože jsem líný a nechce se mi. Anebo protože to z nějakých vnitřních pohnutek nedokážu, prostě to nejde. Za mě je tedy nasnadě odpovědět jako posluchači, že lépe se zachoval ten první syn.
Teď ale přichází ten problém. Proč by Ježíš na to odpověděl tak ostře. Proč hrnce prodávající šmejdi a pornoherečky, jak si můžeme dnes představit celníky a nevěstky, vstoupí do Božího království, a my ne? Ta první situace totiž asi nebude tak neproblematická, jak se na první pohled zdá. Ježíš stručností příběhu po nás snad chce, abychom se hlouběji zamysleli a situaci hodnotili z více perspektiv. Já si to představuji tak, že syn nejen pomoci odmítl, ale s otcem se pohádal, a to někde na veřejnosti, takže to viděla spousta lidí, a otce tím ponížil. V kontextu Ježíšovy patriarchální doby otce odmítnout bylo přece nepřijatelné. Potom je jeho pohnutka nakonec otcův příkaz splnit hlubší. Chce, aby mu otec odpustil, zamotanou situaci se snaží alespoň částečně napravit. A to v kontextu druhé poloviny texu ukazuje na výzvu k pokání. Změňte se, napravte svoje stezky, následujte moje evangelium.
Když čteme starozákonní pasáž z proroka Joela, možná nás zaráží Hospodinova krutost. Tohle přece není můj Bůh, který se mstí a je krutý. Může to svádět k myšlence, že když ty, Hospodine, jsi krutý, tak proč máš na mě tak velké nároky? Když však pasáž čteme v kontextu celé knihu Joel, pohled se mění. Potom, co dostával Izrael dost velkou bídu (doslova i přeneseně), je mu přislíbena, pokud bude činit pokání, úleva, a nakonec i velké vítězství. Krutost není to podstatné, důležitá je naděje v Hospodinu.
A na závěr zpátky ke dvěma synům z Ježíšova podobenství. Přeci jen si myslím, že se správně zachoval ten první. Že nám Ježíš dává čas si trochu zabrblat, pokud nakonec uděláme to, co je správné. Amen.