Kázání Filipa Žilky (3. r.)
Ž 63 Iz 5, 1-7 L 6, 43-45
Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i od Pána Ježíše Krista!
Mé tělo po tobě touží … Když tohle slyšíme, asi by nás nenapadlo, že tato slova adresuje žalmista Bohu. Znějí mnohem spíše jako vyznání erotické lásky. Navíc jsou vyslovena v situaci, kdy je dotyčný Bohem opuštěný a může se pouze utěšovat vzpomínkami na mocné Boží činy. Žalmista je asi opravdu na dně. Neví, co má uprostřed nebezpečné pouště dělat. Jediné co mu zbývá, je doufat v Boha. Věřit, a to až tak, že se víra proměňuje v tělesnou touhu po Boží přítomnosti, která činí přítomné i věci, jež dávno odnesl čas. Když by se toto týkalo vztahu mezi lidmi, no nevím, jestli by to fungovalo. Věřit v pomoc od někoho, kdo mou důvěru zklamal, zranil moje city, zradil mě a nechal napospas v poušti starostí, přesto že mě miloval, ale zároveň s tím se utěšovat vzpomínkami na fyzickou přítomnost s tímto člověkem; to sice vyjadřuje významné city, které i přes kruté zklamání stále trvají, ale člověk si tím zadělává na pořádný psychický problém.
Co ale dělat tehdy, když tím, kdo takto zradil je sám Hospodin? Hospodin, jenž si sám ze své vůle zamiloval izraelský národ, národ, který o něm, ústy proroka Izajáše také mluví jako o „svém milém“, jemuž zpívá milostné písně. Přesto, že Hospodin dává svému národu vše dobré a stará se o něj, dopadá jako vinice, která je odsouzena k zániku. Hospodin svůj národ miluje a je to vzájemné, staral se o něj jako o vinici, dával vše potřebné, ale i tak přes opakované očekávání a důkladnou péči, nemá z tohoto úsilí žádný dobrý výsledek. Protože Hospodinova péče byla dobrá a nemohl nic pokazit, musí být příčina této alegorické „neúrody“ někde jinde než ve vinné révě představující Izraelský národ. Přesto, že si tedy svůj neúspěch Izrael sám nezpůsobil, ale stal se obětí vnějších vlivů, je určen ke zkáze. Jak to, že Hospodin zavrhuje někoho, o koho se stará a kdo se nezkazil svou vlastní vinou. Pomyslnou korunu tomu nasazují Ježíšova slova, kdy opět v alegorii „zahradnické teologie“ říká, že dobrý strom nese dobré ovoce, a zlý zlé, stejně tedy dobrý člověk činí dobré a zlý činí zlé. Strom ale o své úrodě nemůže rozhodovat sám a znamená to tedy, že mají pravdu Zwingli a Kalvín?; hold někoho Bůh určil ke spáse a někoho k zatracení a dotyčný/dotyčná s tím nic neudělá. Do jisté míry pravdu mají a predestinační teologie, se může na tomto textu zakládat. Člověk ze svých vlastních sil opravdu nedokáže udělat nic, co by obstálo před Boží spravedlností. Původcem dobrého je pouze Bůh a jeho působící milost. Na druhou stranu ovšem to, co člověka kazí, není jeho přirozenost, ta přece z biologického hlediska pochází ze stvoření, o kterém Bůh prohlásil, že je dobré. Lidskou hříšnost působí až nedokonalé vztahy člověka s jeho okolím, s druhými lidmi i přírodou. Lidskou přirozenost jako samu o sobě hříšnou, je tedy nutné jednou provždy opustit jako podmíněný koncept doby, kdy literární i přírodovědné obory byly ve srovnání s dnešními možnostmi absolutně bezmocné. Člověk je přece stvořen k obrazu Božímu a jeho podstata, chceme-li přirozenost, nemůže být zlá. Jsme tedy opět u naší „zahradnické teologie“ a vinice, která protože byla v pořádku, by za normálních okolností nesla dobré hrozny, ale z důvodu vnější příčiny, nenese. Kde se tedy v člověku bere špatné ovoce a páchnoucí bobule? Jak jsme četli v evangeliu, lidské chování je důsledkem toho, čeho je člověk plný. Je-li tedy plný dobrého pokladu svého srdce, výsledkem jeho chování jsou věci dobré, a je-li plný zlého, tak ovoce, které člověk nese, dobré není. Jinými slovy, je jedno, o co se člověk snaží, ale to, jaký ve skutečnosti je, stejně vyjde na povrch a svou autentičnost člověk neskryje, neboť opět, výsledky jakých dosahuje: to co dělá, říká, jak se chová atd. jsou pouze důsledkem toho, jaký člověk je. Jak jsme si už řekli, lidská podstata pochází od Boha a tudíž po něm vědomě, či nevědomě touží. Klasickým vyjádřením této touhy je víra v náboženském smyslu. V sekulární společnosti, se ovšem mnohem častěji artikuluje touhou po spravedlnosti, demokracii, lidských právech, svobodném vyjadřování i odpovědném, solidárním a udržitelném životě.
Víra tedy znamená touhu po dobrém, po lásce a spravedlnosti a v pojetí abrahámovských náboženstvích je garantem těchto hodnot i jejich původcem jeden jediný Bůh. Po Bohu touží žalmista i izraelský národ skrze ústa proroka Izajáše. Pokud ale Boha na základě jeho zjevení považujeme za toho, v kom má počátek vše dobré a ke komu všechno dobré ať už vědomě, nebo nevědomě směřuje, tak jak to, že tento Bůh o svém milovaném národě, který po něm touží, může říct, že ho určil ke zkáze jako vinici, o níž se staral. A které protože byla zkažena vnější příčinou, by měl v našem pohledu spíše pomoct. Místo pomoci se ale dočká slov odsouzení: bude odstraněn, dojde pošlapání a zkázy. Jak Bohu můžeme věřit, když nad milovaným vynáší ortel smrti; už je po všem, další šanci už nedostaneš, je konec: jednoduše; Dokonáno jest! Právě ale díky těmto slovům: „dokonáno jest“, mu můžeme věřit. Tím, kdo koná a vše potřebné vykonal je Bůh sám, když v Kristu na kříži sám sebe opustil a demonstroval tím svou lásku, která je absolutně bezpodmínečná a dává ji všem lidem bez rozdílu. Slova Velkého pátku, „Dokonáno jest“, jsou tím, díky čemuž můžeme s plnou odevzdaností Bohu důvěřovat a být si tudíž i jistí jeho milostí, která je dostatečná k tomu aby lidský život proměňovala, člověka naplňovala Boží úrodou dobrých hroznů i kvalitního ovoce. Přestože nad vinicí bylo dokonáno odsouzení, tak díky stejnému ortelu: „Dokonáno jest“ se pro ní otevírá vysvobození a i my si můžeme být ve víře jistí spásou, neboť Boží milost, která je těmito slovy demonstrovaná, je natolik velká, že vyvoluje každého jednotlivého člověka, i tvora přírody k věčnému životu. Pouhá Boží milost stačí k tomu, aby člověku dávala nový život, jenž se objevuje toliko ve víře, která ale nemusí mít pouze náboženskou podobu. Tma Velkého pátku v této perspektivě není definitivní, ale je též prostorem ve kterém svítí byť maličký, přesto plamen světla vítězství. Toto paradoxní a skryté vítězství Velkého pátku je také důvodem toho, že pro evangelické církve představuje dokonaná smrt na kříži stejně důležitou událost jako nedělní vzkříšení a tudíž mají velkopáteční bohoslužby slavnostní charakter včetně slavení večeře Páně.
Velkopáteční „Dokonáno jest“ je tím, čím Bůh jednou provždy dává člověku svou úrodu dobrého ovoce, kterou pokud sám ze své vůle člověk nezkazí, k ní nemůže ničím přispět, protože je pouze dílem Božím a má ji tedy jistou. Má ji jistou pokud ji vědomě neodmítne, bez ohledu na to, že je při každém ještě mnoho slabostí, a z kalicha života pije sladké i trpké, příjemné i bolestné. Boží úroda v člověku je jeho milostí opečovávána a i když se přeženou kroupy životních zkoušek a utrpení, je vždy z pouhé milosti obnovována. I tedy, kdy je úroda spalována pouštním žárem nebo ničena bouří a člověk je bezradný, není od věci si připomínat v minulosti uplynulou Boží záchranu, a to proto, že touha po Bohu je, ať už viditelně nebo skrytě, vždy podporována Duchem svatým a je přítomná i když ji necítíme a třeba na ni ani nemáme „náladu“ a navíc Boží záchrana nikdy nepomíjí i přesto, že se nekoná zrovna teď. Tato Duchem svatým z milosti darovaná víra, je pak tím, čím se člověk k Bohu vztahuje, což ovšem nemusí ani reflektovat, ale pouze žít odpovědný, svobodný a svědomitý život.
Neboť jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Amen.