Homilie ve Středu po Křtu Páně C (Ivo Kostelac 2.r.)

Nu 27, 1-11; L 11, 33-36

Pojďme si v našich myslích představit scenérii, popsanou na začátku textu z knihy Numeri. Pět žen předstupuje před Mojžíše, kněze, předáky a celé společenství s nárokem na dědictví po jejich otci, jenž po sobě nezanechal syna. Co je pohnulo k tomu si dovolit vznést tento požadavek přede všemi? Můžeme si zbrkle domyslet, že to byla obava z toho, co si počnou bez otcových hmotných statků a jít od toho.

Silněji však vnímám jinou možnost, jakkoli o ní není v textu ani zmínka, jejich odvahu. Kolik jí musely ty ženy tehdejšího společenství sebrat, kolikrát se asi dohadovaly, jestli to mohou vůbec zkusit, kolikrát možná musely zvažovat, že to prostě nemá smysl, kolik probdělých nocí a možná i hádek zažily? Nevíme, ale myslím, že si můžeme dovolit vidět to jak odvážný počin. A z čeho čerpaly ty ženy sílu, co bylo zdrojem jejich odvahy? Moje domněnka je, že se jednalo o důvěru v Boží spravedlnost.

A stalo se, Mojžíš jim dal za pravdu, spíše to byl Hospodin Mojžíšovými ústy. Skutečně se tedy ukázala Hospodinova spravedlnost, o kterou se ženy opíraly.

Pojďme ale zpět na konec třetího verše „Náš otec zemřel v pustině, … zemřel za svůj hřích”. Jak je to tedy s tou spravedlností, když Hospodin rozhodl, že ženy mají nárok na statky muže, který zemřel za svůj hřích? Nemělo by to podle našich představ být naopak, neměly by dcery strávit zbytek života v bídě a hanbě?

Nemělo, protože Boží spravedlností je zjevně milosrdenství, založené na moudrosti, kterou my nemáme a asi těžko někdy budeme mít. Ale můžeme v ní věřit jako Machla, Nóa, Chogla, Milka a Tirsa a nechat se jimi inspirovat.

V dalším textu se opakuje předchozí téma. „Zhřešili jsme jako naši otcové…. Naši otcové V Egyptě nepochopili tvé divy, nepřipomínali si tvé hojné milosrdenství, …”. A znovu hřích a milosrdenství, respektive Boží spravedlnost jakožto milosrdenství, restorativní pojetí namísto restriktivního. „Ale on (Hospodin) je zachránil pro své jméno, aby jim dal poznat svou udatnost”. Udatnost podle jednoho výkladu znamená čelit obtížím s odvahou a rozhodností. Můžeme z toho usoudit, že to Hospodin neměl jednoduché a Izrael mu neustále činil obtíže? No, ano, ostatně je toho plný Starý zákon. A přesto se Hospodin zachoval udatně a „…zachránil je z rukou toho, kdo je nenáviděl”. Hospodin s odvahou (sic!) a rozhodností dostál svému slovu. Můžeme to také tak zkoušet dělat? Ano, můžeme.

A teď’ pojďme konečně věnovat pozornost samotnému evangeliu. Lukášův text si především hraje s pojmy lampa a světlo. Při přípravě liturgie se spolužáky někdo z nás zmínil jeden z možných úhlů pohledu na křest jako na spínač elektrického obvodu lampy, který umožní proudit světlu. A co se zkusit podívat na křest jako na spínač sebrat odvahu k tomu pustit Boží světlo do nejtemnějších koutů našich útrob? Do míst, které Carl Jung pojmenoval jako náš stín, tam, kam nevědomě a automaticky ukládáme naše pády, uklouznutí, selhání a vlastnosti, za které se stydíme a kde bez Božího světla kvasí a hnijí a hrozí čímsi nekontrolovatelným.

Čistým okem, odvážně a čestně si dovolit spatřit v pravém světle to, co nás tíží a týmž čistým okem nechat proudit Hospodinovo milosrdenství do našeho těla a s vírou v jeho spravedlnost mu to všechno předložit k transformaci v něco jiného, lepšího, tak jak to zaslíbil Abrahámovi.

Ještě jednou, jak se tedy v posledku projevuje milosrdenství Toho, Jehož jméno si nemáme brát nadarmo do úst?

Mně nejsrozumitelnější byl příměr Petra Glogara na jedné z nedělních mší na Fortně. Mluvil o tom, že Boha nejspíš nezajímá kolikrát jsme ho už prosili o pomoc se stejnou věcí, vždycky jedná tak, jako když to slyší poprvé.

Takhle nějak by to vypadalo v mém případě: Milion pětkrát jsem prosil Otce, ať mi pomůže s jedním z mých zlozvyků, kouřením. Pak přišel čas, kdy už mně samotnému bylo trapné to v modlitbě jenom zmínit. Co to mám za mizernou vůli, když s tím nedokážu přestat?

Až zase seberu odvahu a zkusím to po milion šesté, nespíš to bude nějak takhle: „Tatínku, já vím, že jsem to už zkoušel mnohokrát, ale zároveň nevím, co jiného bych měl udělat, prosím pomož mi zbavit se toho, čím si podkopávám zdraví. Ano, tolikrát jsem selhal, tolikrát už to bylo blízko a stejně jsem si zase zapálil. Ukaž mi prosím, co s tím, sám na to prostě nemám. Možná si dokážu představit, jak Tě to už otravuje, pořád dokola a pořád stejný zmar, tak odpusť, i to jsem já”. Odpověď by byla rychlá jak blesk a její laskavost by zahřměla jako hrom. „Ivoši, jo, já Ti pomůžu. A hele, nelam si hlavu s tím, co bylo, já to od Tebe dneska slyším poprvé. Pojď, jdeme na to.”