Homilie Terezy Vitoušové (2.r.)
Nepropadat strachu
Est 9, 1-5.18-23; L 12, 4-12
Milé sestry, milí bratři, jako téma dnešní liturgie jsme zvolili „nepropadat strachu“. Strach a odvaha jsou totiž něčím, co spojuje oba dnešní biblické texty a má význam i dnes.
Ve starozákonní perikopě čteme o ustanovení svátku Purim. Ester, původem Židovka a manželka perského krále Achašvéroše, zde pomohla odvrátit hrozící genocidu židovského lidu. Nelze si nepovšimnout, že výsledkem byla genocida jiná, jedná se ovšem o příběh fiktivní, historicky nedoložený, který je třeba číst obrazně z pohledu Ester a jejího lidu. Ester se bála. Bála se krále, bála se jeho ministra Hamána, bála se o svůj lid a dost možná i o svůj vlastní život. Svůj strach ale překonala. Strach, který cítili Judejci, se přenesl na jejich nepřátele, lid se ubránil, všechno zlé bylo vybito, aby mohlo povstat to dobré – žal se obrátil v radost, smutek v slavnostní den. To všechno kvůli hrdinství jedné obyčejné ženy.
I v evangelijním textu čteme o strachu a odvaze. Daný novozákonní oddíl bývá označován jako „výzva k statečnému následování“. Ocitáme se v době, kdy Ježíšovi a s ním i jeho učedníkům hrozí pronásledování, utrpení, smrt. Učedníci se bojí. Přemýšlejí, co řeknou, jak se obhájí, když je povedou do synagog, před vlády a vrchnosti. Petr o deset kapitol dál radši Ježíše zapře, než aby musel vysvětlovat, proč ho následuje, čelit otázkám a nejistotě. Oni vyvolení Ježíšovi následovníci nejsou o nic méně lidští, zranitelní a vyděšení než my.
I my se někdy bojíme. Moje mladší sestra se bojí pavouků, moje kamarádka o svou nemocnou babičku, já se bojím ztráty sebekontroly; lidé kolem mě se bojí válek, ekonomické situace, nebo politického vývoje. Většina z nás má to štěstí, že se nemusí bát vyvraždění svého lidu jako Ester nebo mučednické smrti jako Ježíšovi učedníci. Přesto máme svoje vlastní strachy, opravdové, reálné, o nic méně děsivé.
Každý z nás se svým strachem pracuje jiným způsobem. Někomu pomůže si o něm promluvit, někdo se ho snaží racionalizovat, jiný ho ignoruje. My se dnes společně pokusíme obrátit k biblickému textu.
Ježíš obavy svých učedníků neshazuje, nebagatelizuje, ale uvádí do kontextu. Mučednická smrt není to nejhorší, co může člověka potkat, říká jim. Vaši nepřátelé nejsou všemocní, mají jen omezené pole působnosti. Mohou vás zabít, ale to, na čem záleží, ten opravdový život, vám nikdy vzít nemůžou. Nad věčným životem a ohnivou Gehennou vládne jen Bůh, váš Otec.
Pod slovem „strach“ si můžeme představit víc různých věcí. Může to být ochromující, děsivý strach, který člověka nechá rozklepaného, neschopného racionálně uvažovat. Strach, který v nás aktivuje pudové jednání, uteč nebo bojuj. Existuje ale i strach, který nás nabudí. Strach, který je výzvou pečlivě si seřadit své hodnoty, postavit se překážkám čelem, obstát i v náročné situaci. Takový strach, který Ester pomohl zachránit Judejce. Kromě nich známe ještě třetí typ strachu, ten, který častěji označujeme slovem „bázeň“. Bázeň, která se rodí z pokory, když si uvědomíme, že čelíme něčemu mnohem většímu, než jsme my sami. Bázeň založená na respektu a úctě k tomu, co nebo kdo nás přesahuje.
V Lukášově textu najdeme jak strach, tak bázeň. „Nebojte se!“ říká Ježíš svým učedníkům. Nenechte se spoutat strachem, nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, a potom již nemají, co by učinili. Ukážu vám, koho se máte bát, před kým máte cítit bázeň. Před Bohem. Před tím Bohem, který má pravomoc nás po zabití uvrhnout do Gehenny, který je vzdálený, ale přitom velmi blízký. Je to právě Boží neomezená a přitom laskavá moc, která nás může zbavit strachu z lidí. Ani jeden z nás není zapomenut před Bohem. I když jsme svíráni hrůzou a pochybami – a možná právě tehdy – Bůh na nás myslí, jsme pro něj cennější než mnoho vrabců, zná nás do posledního detailu, všechny vlasy na naší hlavě má sečteny. Právě dnes, po Velikonocích, v době obratu ze strachu a temnoty do naděje vzkříšení, zaznívá ono Boží: „Nebojte se.“
Tváří v tvář všem těžkostem dnešního světa je to náročná výzva. Jak se nebát, když se na nás špatné zprávy valí ze všech stran, když jsou naši blízcí nemocní, vztahy otřesené, jistoty ohrožené? Posilou nám může být vědomí, že před Bohem nejsme zapomenuti, v něm máme naději. Bůh se stará o celé své stvoření a je to právě On, kdo navzdory všemu a všem má nakonec poslední slovo. Žijme proto s důvěrou, že pokud se my přiznáme k Bohu, Bůh se přizná k nám a pro strach už nebude důvod. Amen.