Homilie Jaroslavy Novotné Kočové (3. r.)
25. neděle v mezidobí C – Strašice 21.9. 2025
Naše budoucnost je v Bohu
Jr 8,18 – 9,1; Ž 79, 1-9; 1 Tm 2, 1-7; L 16, 1-13
V dozvuku Jeremiášových slov jsem se rozhodla začít zvoláním, které je jednak biblické, jednak zaznívá v jedné z “Magorových Labutích Písní”. Ta báseň je mi blízká, nosím ji v hlavě jako útěchu:
RORATE COELI DESUPER (Iz 45;8)
andělských slyším šustot per
od křídel vánek cítím vát
končí noc, nemusím se bát
BÁT SE A ZOUFAT…
To, že slyším andělských šustot per, ve mně evokuje VÍRU. Víru, bez které dnes budoucnost není nejspíš vůbec možná. Protože i my – stejně jako prorok Jeremiáš – vidíme “hroznou pustinu, města vypálená a bez obyvatel” – jedno, jestli se podíváme na Ukrajinu nebo do Gazy.
Právě Gaza se k nám tady ve Strašicích až nepříjemně přiblížila (což bylo dobře!), a tak můžeme lépe chápat Jeremiášovo rozhořčení. Mohli jsme se vcítit do toho, co prožívá národ, který žije ve válce. A proto je mi teď smutno a od smutku je jen krůček ke zlobě. Jenže na koho se zlobit? Nejsme soudci, abychom mohli určit viníka, a tak v nás ta zloba často tiše doutná… a potřebuje ven!? Z frustrace někdy křičíme na děti, utrhujeme se na manžela nebo manželku, na průvodčí ve vlaku…
Proto se ptám: Co dělat? Můžu – reálně? – změnit situaci na Blízkém Východě? Nemyslím si. Vždyť já ani neví, co si o té situaci mám myslet. Led je tenký, a když se pod tíhou smutku proboří, propadáme se do hlubin…
NEBRÁNÍM SE. NASTAVUJI TVÁŘ. SMUTEK MNOU PROTÉKÁ. UVĚDOMÍM SI HO A PRO JEDNOU SI NEŘÍKÁM, ŽE VŠECHNO ZLÉ JE PRO NĚCO DOBRÉ. NENÍ! KONEC NENÍ NOVÝ ZAČÁTEK. KONCEM VĚCI KONČÍ.
A člověk stane na prahu beznaděje. V podobné – existenciální – krizi se vlastně ocitá i nepoctivý správce z Lukášova podobenství. Zcela náhle je odříznut od zaběhnutého života a chvíli neví, co má dělat. V takové krizi je vesměs jedno, jestli si ji zavinil sám. Důležité je, že se musí rozhodnout, co udělá. Gabriel Marcel ve 20. století v Paříži říká, že na prahu beznaděje se nám otevírá možnost se rozhodnout – rozhodnout se ten práh překročit a pokusit se beznaděj překonat. A právě tady se rodí NADĚJE.
To se ale snadno řekne: ROZHODNOUT SE překonat beznaděj. Nakonec i Jeremiáš chtěl odejít do “útulku pro poutníky v pustině”. Nejspíš už si nedělal naděje… vím, že “dělat si naděje” se používá v poněkud jiném významu, ale je tam ten hezký moment, že naději DĚLÁME, že je to čin. Do toho přichází s nápadem žalmista a vlastně i pisatel listu Timoteovi, který prosí, aby se konaly modlitby, přímluvy za všechny lidi. Říká, že Bůh je náš zachránce, který chce, aby VŠICHNI BYLI ZACHRÁNĚNI!
A to je, myslím, co může každý udělat. Zachránit všechny? NE! Modlit se a prosit Hospodina. To skutečně je v moci každého z nás. Někdo – jako třeba naše bývalá spolužačka Ingrid a ředitel Filip – je schopen udělat mnohem víc, ale to není pro každého. Nebo je? JÁ NEVÍM…
Ale fakt si nedokážu představit našeho dědu, jak si balí batoh a vyráží “na trek” do Gazy. No jo, jenže já si ho nedovedu představit, ani jak se modlí… takže vlastně ani to není pro každého. Mé sebevědomí pomalu roste a spolu s ním i NADĚJE. Modlitba je svým způsobem náročný úkol. I modlitba vyžaduje odvahu, ale hlavně vyžaduje VÍRU! Víru, která v sobě má latentní naději, a tahle latentní naděje – které říkáme víra – nám možná dovoluje i ZOUFAT. KDO SI ZOUFÁ, TEN DOUFÁ; má-li víru.
Když věříme, nepropadneme malomyslnosti a v okamžiku krize nám poslední zbytky zdravého rozumu – o které jsme nepřišli dík víře – dovolí vymyslet řešení. OBJEVÍ SE NÁPAD, jaký dostal i nepoctivý správce, kterému hrozil vyhazov – a možná i ostuda a život na ulici.
V jedné z knížek, které mi nepřímo postavila do cesty tahle fakulta, jsem si přečetla, že dluhy, které správce dělá v Lukášově podobenství, znamenají aramejsky hříchy. Takže existuje rovina, ve které správce odpouští HŘÍCHY! To jej podle všeho nakonec zachrání… protože když odpustíme, bude i nám odpuštěno. My sice nevíme, jak ten správce dopadl, ale jisté je, že mu jeho šéf odpustil.
Tak si myslím, že když v sobě zaznamenáme smutek, rodící se zoufalství a zlobu, můžeme se zamyslet nad tím, kde bychom mohli ODPUSTIT.
Protože tím si můžeme získat . nebo neztratit – přátele, a možná nás i přijmou do “věčných stanů”. A když nic jiného, určitě nám odpustí ŠÉF. A to není málo!