Homilie Filipa Outraty, Strašice, 15. 9. 2024
Texty: Př 1,20-33, Ž 19, Jk 3,1-12, Mk 8,27-39
Dnešní čtení spojuje téma slova, řeči. Jeden z prvních biblických veršů, který mě v životě silněji oslovil, se také týká slov. Je v Matoušově evangeliu a říká: z každého planého slova, které lidé promluví, budou skládat účty v den soudu. Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen. (Mt 12,36-37) Na každém slově, které vyřkneme nebo napíšeme, záleží. Čtení z listu Jakubova je plné barvitých přirovnání: jazyk je oheň, který zapaluje, je to nepokojné zlo, plné jedu. Každé slovo nás může poskvrnit, otrávit. Jazyk je zapalován Gehennou. Gehenna či Gej ben Hinnom, Údolí syna Hinomova, je údolí na jih od Jeruzaléma, kde se původně přinášely zápalné oběti bohu Molochovi a později se tu spaloval odpad z města. Hořící oheň byl vidět stále a byl tak obrazem pekelného ohně, který nikdy nevyhasíná.
Představa soudu může být zdrcující, těžká, spojená s obrazem trestajícího, nemilosrdného, vzdáleného Boha, který má v zádech peklo a jeho neuhasínající oheň. Ale má v sobě i velkou sílu, protože odkazuje ke spravedlnosti. Říká vlastně, že každému našemu slovu bude zjednána spravedlnost! Jsem člověk slov, pracuji se slovy, živím se slovy, opravuji je. Někdy mi přijde, že je slov okolo mne prostě příliš. Příliš textů, až nad hlavu přirovnání, příval obrazů, povodeň vět a souvětí. Proto mám tak rád japonskou poezii, haiku, která potřebují slov jen co nejméně. Jsou to slova uvádějící do ticha. Jako každá poezie. Je to jako slova žalmu o tom, co říká den dni a noc noci. „Není to řeč, nejsou to slova, jejich hlas není slyšet.“
Rediguji právě velké teologické dílo, Augustinův spis O Trojici. Aurelius Augustinus či svatý Augustin je teolog, se kterým se už léta potýkám, a se mnou i studenti. O Trojici je veledílo plné hlubokých a zajímavých myšlenek. Ale je dlouhé, opravdu hodně dlouhé. A na samotný závěr, v závěrečné modlitbě, Augustin říká Bohu: „Vysvoboď mě, můj Bože, z mnohomluvnosti, kterou trpím uvnitř své duše, ubohé před tvou tváří a utíkající se k tvému milosrdenství. Mé myšlenky totiž nemlčí, i když snad mlčí má slova.“ To mě hluboce oslovilo. Ježíš často připomíná, že slova i činy začínají uvnitř, v nitru člověka. Pro Boha mají stejný význam slova úst jako rozjímání srdce, jak opět říká žalmista. I ta nejzávažnější slova v životě, velká vyznání, začínají v nitru, v srdci, v myšlenkách.
Dnešní texty také spojuje téma učení, učitele. Nebuďte mnozí učiteli, moji bratři, nabádá apoštol Jakub. Jako lidé často chybujeme, za každou chybu budeme souzeni. Máme se tedy bát mluvit, bát se učit druhé? Vždyť jsme si přece včera při zahájení říkali, že tady vlastně učíme jeden druhého, učíme se jeden od druhého. A to je dobře. Můžeme si navzájem hodně dát, svými slovy i činy. Slov se nemusíme bát. Jestli se něčeho máme bát, tak toho, že můžeme ztratit svou duši, jak říká Ježíš slovy Markova evangelia. Podle evangelia svou duši zahubí ten, kdo se nepřizná k Ježíši, kdo se za něj stydí. Co se tady, na ekumenické teologii, učíme, je rozeznávat Kristovu přítomnost v učení a tradicích církví. Rozeznávat Boží obraz a podobu v druhých lidech, ve světě kolem. Umět se přiznat k druhým lidem, být pro druhé. Nestydět se za ně. Budeme na to potřebovat slova, budeme potřebovat hodně slov, ale opravdu se jich nemusíme bát.