Homilie Daniela Adama (1. r.) 28. 5. 2025

2 Pa 34, 20-33; L 2, 25-38

Tématem velikonoční liturgie, kterou jsme tu měli společně před 4 týdny, bylo Nepropadat strachu.

Téma dnešní společné liturgie jsme zvolili jemnou slovní hříčku s názvem Duch přináší klid ducha.

Když jsem dostal před týdnem za úkol připravit tuto homilii, svou vůbec první v životě, naplnil mě posléze spíše pocit strachu a nikoliv klidu. Jak však lépe překonat strach po této fázi neklidu jinak než soustředěním se na Ducha?

Pokud přijmeme myšlenku, že Duch je zároveň dechem božím, ukáže se nám i zcela konkrétní způsob, jak tohoto soustředění dosáhnout, respektive jak alespoň začít.

Již v Talmudu jsou popsány specifické meditační techniky, které umožňují dosáhnout spojení s Božím duchem, Boží inspirací, chcete-li. Nám však postačí prvotní základ, kterým začíná jakékoliv meditačního cvičení.

Dech.

Jednoduchým nádechem, vstřebáním jedinečné esence nutné pro jakýkoliv život. A zároveň té nejbanálnější, které si v našich životech sotva kdy všímáme a považujeme ji za naprosto samozřejmou.

Teprve vědomý nádech a posléze i vědomé přijetí dechu nás vede k zastavení. Teprve když se zastavíme, můžeme začít vnímat přítomnost. Skrze uvědomění si přítomnosti si teprve můžeme uvědomit i přítomnost Ducha.

I jeho plnost. Teprve pak si můžeme začít uvědomovat svůj život jako Ducha-plný a Ducha-přítomný. V tomto okamžiku si pak uvědomíme, že Duch je neustále přítomný. Stejně jako náš dech.

Ale teprve duchaplnost našeho života a poslání nám pomůže vyjít vstříc klidu. To však vyžaduje naši duchapřítomnost. Stejně jako král Jošiáš z prvního čtení čelí duchapřítomně strachu z Boha a naplňuje díky prorokyni Guldě své poslání dovést izraelský lid zpět k Hospodinovi. Činí tak však skrze pokoru. Stejně jako Simeon a prorokyně Anna ze čtení druhého, teprve díky upřímné pokoře můžeme pochopit nejen svůj strach, ale i přirozenou touhu po klidu svého ducha.

Dovolte mi se podělit o kratičkou osobní zkušenost, či spíše prostý popis situace, jež se mi stala minulou středu po přípravě této liturgie.

Naplněn tedy spíše pocitem strachu z dnešního večera jsem nastoupil do tramvaje. Poslední místo, v pozdně večerním čase, kde najít klid na hledání Ducha, či alespoň klidu.

A přeci… Jeden prostý nádech a zpřítomnění přivedlo můj zrak na zvláštní rodinu vedle mě. Rodinu, která přitahovala znuděné i odsuzující pohledy ostatních cestujících.

Zjevně podnapilý otec, držíce se kočárku s malou holčičkou, zhruba čtyřletou. Matka lehce ovíněná, od přírody zjevně mírně šilhající na sedačce s druhou dcerou, již asi osmiletou.

Pokročilý noční čas, vzhled rodičů a dítě v kočárku měli do běžné představy ideální rodiny dál než obvykle. Ale právě ty tiché odsuzující pohledy ostatních lidí mě vlastně zaujaly mnohem víc. Proč odsuzovat někoho, kdo má na první pohled do duchaplnosti dál než ta samotná představa ideální rodiny?

Co však ta rodina měla na rozdíl od ostatních? Přítomnost. Usmívali se na sebe, pomrkávali, a působilo to až roztomile.

Teprve po chvíli jsem si uvědomil, že holčička v kočárku každý několikátý nádech zalapala nepřirozeně po dechu. Otcovský pud mě donutil podívat se na holčičku v kočárku pozorněji a zjistil jsem, že je postižená a toto nepříjemné lapání po dechu je naopak její přirozenou součástí.

Přítomnost se rázem změnila v duchapřítomnost a obdiv k rodině, která byla zjevně navzdory této složité situaci naplněna na první pohled klidem. A právě pocit klidu ve mně rezonoval ještě i dlouho poté, co tato rodina z tramvaje vystoupila…

Pojďme se i my nyní na chvíli nadechnout, uvědomit si duchapřítomnost svou, duchaplnost svého poslání a nechme do našeho ducha vstoupit klid s pokorou i s vědomím Ducha tak, aby se téma naší dnešní liturgie nestalo jen bezduchou slovní hříčkou…