Homilie Filipa Outraty, 24. neděle v mezidobí, C
Jr 4,11-12.22-28; Ž 14; 1Tm 1,12-17; L 15,1-10
Dnešní první čtení z proroka Jeremjáše je jako ilustrace ke zprávám ze světa, které vídáme každý den. Pustina, zbořená města, jako Gaza. Jen žhavý vítr se valí z holých návrší. Neustálými výbuchy se otřásají hory, kopce. Ovocný sad se změnil v pustinu.
Čí je to vina? Žalmista je v pohledu na lidi velmi přísný. Všichni se společně odvrátili, nikdo nečiní dobro. Není ani jeden. Vypadá to opravdu beznadějně. A přece jak u proroka Jeremjáše, tak v žalmu zaznívá naděje. Země bude děsivě zpustošená, ale ne úplně zničená. Zpupní a bohatí, ti, kteří pojídají chudé, jako by jedli chléb, se budou třást strachem. Hospodin je na straně spravedlivých, změní úděl svého lidu. Možná si řekneme – není to trochu laciný happyend?
Jak se může změnit člověk propadlý zlu, beznadějný případ, vrah a násilník? Apoštol Pavel v 1. listu Timoteovi mluví o svém obrácení. Předtím byl rouhač, pronásledovatel, násilník. Díky Boží milosti a trpělivosti se z něj stal služebník slova, hlasatel dobré zprávy o Boží lásce. Co se s ním stalo? Nevíme, jak ta proměna vypadala. Nevidíme do jeho srdce. Víme jen, díky autorovi Lukášova evangelia, jaká je v nebi radost nad jedním obráceným. Hříšník, který činí pokání, je zdrojem velké Boží radosti.
Ale co je to „pokání“? V řeckém textu evangelia najdeme na místě našeho pokání výraz metanoein, metanoia – změna smýšlení, směřování, proměna nitra. Proroci, například Izajáš, naléhavě mluví o tom, že Bůh nemá zalíbení ve vnějších úkonech kajícnosti, kdy člověk nosí žíněné roucho, sype si popel na hlavu. Pravé pokání spočívá v tom, rozbít okovy svévole. A není to nic vzdáleného. Jednat spravedlivě s druhými začíná u těch nejmenších věcí. Vnímat toho druhého. Vidět v něm člověka, svou sestru, bratra. Vidět její a jeho nouzi, ponížení, chyby a slabé stránky, ale i důstojnost, krásu Božího obrazu v ní, v něm. Nebýt uzavřený, zakovaný sám v sobě. Vzorem je nám Pán Ježíš, který se setkával s hříšníky, s lidmi považovanými za zlé a špatné, za ztracené případy, a jedl s nimi. Byl jim blízko.
Tady někde, v blízkosti druhým, se rodí spravedlnost, ve které má Bůh zalíbení. Tady se rodí schopnost pomáhat lidem – těm blízkým i těm vzdáleným. Tady se rodí schopnost znát a konat dobro, nebýt jako ten hlupák, blázen, který nezná Boha. Není to něco vzdáleného, nedosažitelného, příliš těžkého. Je to cesta, která je pro nás otevřená každý den. Nebojme se po ní vykročit!