Úterý po 6. neděli po Letnicích II

Joz 2, 1-15

1I poslal Jozue, syn Núnův, ze Šitímu tajně dva zvědy se slovy: Jděte, prohlédněte si tu zemi i Jericho. Šli tedy, přišli do domu prostitutky jménem Rachab a ulehli tam. 2Tu bylo řečeno králi Jericha: Hle, teď v noci sem přišli muži ze synů Izraele, aby proslídili zemi. 3Jerišský král tedy poslal k Rachabě se slovy: Vyveď ty příchozí, kteří vstoupili do tvého domu, protože přišli, aby proslídili celou zemi. 4Ta žena však oba muže vzala a skryla je. Řekla: Ti muži ke mně opravdu přišli, ale nevěděla jsem, odkud jsou. 5Za tmy, když nastal čas zavřít bránu, ti muži odešli. Nevím, kam šli. Rychle je pronásledujte; však je dostihnete. 6Ona je pak vyvedla na střechu a ukryla je mezi snopky lnu, které měla na střeše rozprostřené. 7A ti muži je pronásledovali jordánskou cestou k brodům. Potom, jakmile za nimi pronásledovatelé vyšli, zavřeli bránu. 8Oni ještě ani neulehli, a ona k nim vystoupila na střechu. 9A řekla těm mužům: Poznala jsem, že vám Hospodin dal zemi, že na nás padla hrůza z vás a že kvůli vám všichni obyvatelé země propadli malomyslnosti. 10Vždyť jsme slyšeli, jak před vámi Hospodin nechal vyschnout vody Rákosového moře, když jste vycházeli z Egypta, a co jste udělali dvěma emorejským králům, kteří sídlili na druhé straně Jordánu, Síchonovi a Ógovi; jak jste je zasvětili zkáze. 11Když jsme to slyšeli, naše srdce se rozplynulo a nikdo už strachem z vás ani nedýchal, protože Hospodin, váš Bůh, je Bůh nahoře na nebesích i dole na zemi. 12Nuže, přísahejte mi, prosím, při Hospodinu, že když jsem vám prokázala milosrdenství, prokážete také vy milosrdenství domu mého otce a dáte mi spolehlivé znamení. 13A necháte žít mého otce i matku, mé bratry i sestry a všechno, co jim patří, a vysvobodíte naše duše od smrti. 14Nato jí ti muži odpověděli: Nechť naše duše zemře namísto vás. Pokud nevyzradíte tuto naši úmluvu a stane se, že nám Hospodin dá zemi, prokážeme ti milosrdenství a věrnost. 15Potom je nechala sestoupit po provaze z okna, protože její dům byl v hradební zdi. Bydlela na hradbách.

Ž 136, 13-14. 16. 18-23

13Rákosové moře rozpoltil ve dví — vždyť jeho milosrdenství je věčné! 14A provedl Izraele jeho středem — vždyť jeho milosrdenství je věčné! 16Svůj lid vodil pustinou — vždyť jeho milosrdenství je věčné! 18A zabil vznešené krále — vždyť jeho milosrdenství je věčné! 19Síchona, krále emorejského — vždyť jeho milosrdenství je věčné! 20A Óga, krále bášanského — vždyť jeho milosrdenství je věčné! 21Jejich země dal do dědictví — vždyť jeho milosrdenství je věčné! 22Do dědictví Izraelovi, svému otroku — vždyť jeho milosrdenství je věčné! 23V našem ponížení na nás pamatoval — vždyť jeho milosrdenství je věčné!

srov. Mk 5, 41

41Uchopil ruku dítěte a řekl mu: „Talitha kúm“, což přeloženo znamená: ‚Děvče, říkám ti, vstaň! ‘

L 8, 40-42a. 49-56

40Když se Ježíš vracel, přivítal ho zástup, neboť ho všichni očekávali. 41A hle, přišel muž jménem Jairos; byl to představený synagogy. Padl k Ježíšovým nohám a prosil ho, aby vešel do jeho domu, 42protože měl jedinou dceru, asi dvanáctiletou, a ta umírala. 49Zatímco ještě mluvil, přišel kdosi z domu představeného synagogy a řekl: „Tvá dcera zemřela, již učitele neobtěžuj.“ 50Ježíš to uslyšel a odpověděl mu: „Neboj se, jen věř, a bude zachráněna.“ 51Když přišel do domu, nedovolil nikomu, aby s ním vešel, kromě Petra, Jana a Jakuba a otce a matky té dívky. 52Všichni nad ní plakali a bili se v prsa. On řekl: „Neplačte. Nezemřela, ale spí.“ 53Posmívali se mu, protože věděli, že zemřela. 54On však všechny vyhnal ven, uchopil její ruku a zvolal: „Dívko, vstaň! “ 55I navrátil se její duch a ona hned vstala. Nařídil, aby jí dali najíst. 56Jejích rodičů se zmocnil úžas. On jim však přikázal, aby nikomu neřekli, co se stalo.