Středa po 5. neděli v době postní II.

Gn 49, 1-28

1I povolal Jákob své syny a řekl: Shromážděte se, abych vám oznámil, co vás potká v posledních dnech. 2Shromážděte se a slyšte, synové Jákobovi, naslouchejte svému otci Izraelovi. 3Rúbene, tys můj prvorozený, má síla a prvotina mé mužnosti; výtečný v důstojnosti a výtečný v moci. 4Spustil ses jako voda, už nebudeš výtečný, protožes vstoupil na lože svého otce. Tehdy jsi je znesvětil. — Vstoupil na mé lože. 5Šimeón a Lévi jsou bratři; jejich nože jsou nástroji násilí. 6Do důvěrného společenství s nimi nevcházej, má duše, s jejich shromážděním se nesjednocuj, má slávo, protože ve svém hněvu zabili muže a pro zábavu ochromili býka. 7Proklet buď jejich hněv — tak prudký, a jejich zuřivost — tak krutá. Rozdělím je v Jákobovi a rozptýlím je v Izraeli. 8Ty, Judo, tvoji bratři ti budou vzdávat chválu, tvá ruka bude na šíji tvých nepřátel. Budou se ti klanět synové tvého otce. 9Jsi lví mládě, Judo. Z kořisti jsi vyrostl, můj synu. Schoulil se, ulehl jako lev či jako lvice. Kdo ho přinutí povstat? 10Neodstoupí žezlo od Judy ani palcát od jeho nohou, dokud nepřijde ten, kterému patří a jehož budou poslouchat národy. 11Přivazuje k vinnému keři své oslátko, k vybranému vínu mládě své oslice. Ve víně pere svůj oděv, v krvi hroznů své roucho. 12Oči temnější než víno a zuby bělejší než mléko. 13Zabulón se usídlí u mořského pobřeží, bude u přístavu lodí a jeho bok bude k Sidónu. 14Isachar je kostnatý osel, který leží mezi dvěma břemeny. 15Když viděl, jak dobré je odpočinutí a jak nádherná je země, sklonil záda, aby nosil náklad, a dal se zotročit k nuceným pracím. 16Dan zjedná právo svému lidu jako jeden z kmenů Izraele. 17Dan bude hadem na cestě, rohatou zmijí na stezce, která kouše koně u kopyta, až jezdec padne nazpět. 18Na tvou záchranu očekávám, Hospodine. 19Gád — napadne jej horda, on však napadne její zadní voj. 20Ašer, jeho pokrm bude tučný, on bude dodávat královské lahůdky. 21Neftalí je vypuštěná laň. Vydává laskavá slova. 22Josef je úrodný výhonek, úrodný výhonek nad pramenem, jeho ratolesti rostly přes zeď. 23Střelci ho provokovali, stříleli a zanevřeli na něho. 24Ale jeho luk zůstal pevný a jeho paže byly obratné od Mocného Jákobova, odkud je Pastýř, Kámen Izraele, 25od Boha tvého otce, který ti pomáhá, a Všemohoucího, který ti požehná požehnáními nebes shůry, požehnáními hlubiny ležící dole, požehnáními prsů a lůna. 26Požehnání tvého otce převládla nad požehnáními Hóra až k hranicím pahorků věčných. Kéž spočinou na Josefově hlavě a na temenu nazíra mezi jeho bratry. 27Benjamín je dravý vlk. Ráno požírá kořist a k večeru dělí lup. 28Ti všichni představují dvanáct kmenů Izraele, a toto je to, co jim řekl jejich otec, když jim žehnal. Každému z nich žehnal podle jeho požehnání.

Ž 119, 137-144

137Spravedlivý jsi, Hospodine, a tvá nařízení jsou přímá. 138Přikázal jsi, aby tvá svědectví byla spravedlivá a zcela pravdivá. 139Má horlivost mě strávila, neboť mí protivníci zapomněli na tvá slova. 140Tvá řeč je důkladně protříbená; tvůj otrok ji miluje. 141Jsem nepatrný a pohrdaný, ale na tvá přikázání jsem nezapomněl. 142Tvá spravedlnost je spravedlivá navěky; tvůj zákon je pravda. 143Dolehla na mě tíseň a úzkost; tvé příkazy jsou mi potěšením. 144Spravedlnost tvých svědectví je věčná. Dej mi porozumět, abych mohl žít.

Př 30, 1a. 2-9

1Slova Agúra, syna Jákeova z Massy. 2Vždyť jsem tupější nežli kterýkoliv člověk, nemám lidskou rozumnost, 3nenaučil jsem se moudrosti ani nemám poznání Svatého. 4Kdo vystoupil na nebesa a sestoupil? Kdo sebral vítr do svých hrstí? Kdo svázal vodu do pláště? Kdo ustanovil všechny končiny země? Jaké je jeho jméno a jaké je jméno jeho syna, jestlipak víš? 5Každá Boží řeč je přečištěná, on je štítem těm, kteří v něm mají útočiště. 6Nepřidávej k jeho slovům, jinak tě pokárá a budeš shledán lhářem. 7Dvojí od tebe žádám; neodpírej mi to, dříve nežli zemřu: 8Vzdal ode mě klam a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství, zaopatřuj mě pokrmem určeným pro mě. 9Jinak bych se mohl přesytit, zapřít tě a říct: Kdo je Hospodin? Anebo bych mohl zchudnout, krást a zneuctít jméno svého Boha.

J 12, 24

24Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno, které padlo do země, nezemře, zůstává samo. Zemře-li však, přináší mnohý užitek.

L 18, 31-34

31Ježíš k sobě vzal těch Dvanáct a řekl jim: „Hle, vystupujeme do Jeruzaléma a naplní se všechno, co je napsáno skrze proroky o Synu člověka. 32Neboť bude vydán pohanům a vysmějí se mu, bude potupen a popliván, 33zbičují ho a zabijí; a třetího dne vstane z mrtvých.“ 34Ale oni ničemu z toho neporozuměli a ten výrok byl před nimi skrytý; nechápali, co bylo řečeno.