Úterý po 27. neděli v mezidobí B – Jb 11, 1-20

¹Tu odpověděl Sófar Naamatský. Řekl: ²Cožpak tohle množství slov nemá být zodpovězeno? Zdalipak bude žvanil v právu? ³Umlčí tvé prázdné řeči muže? Posmíval ses a nikdo tě nezahanbí? ⁴Řekl jsi pak: Má nauka je ryzí, jsem čistý ve tvých očích. ⁵Avšak kéž by se Bůh rozhodl promluvit a otevřel by proti tobě své rty. ⁶Kéž ti oznámí tajnosti moudrosti, protože obezřetnost má dvě stránky, a věz, že Bůh kvůli tobě zapomíná část tvé zvrácenosti. ⁷Cožpak vystihneš pochopení Boha, vystihneš snad Všemohoucího v jeho dokonalosti? ⁸ Vyšší než nebesa — co s tím uděláš? Hlubší než podsvětí — co o tom zjistíš? ⁹Její míra je delší než země a širší než moře. ¹⁰ Pokud chce něco změnit, uzavřít, shromáždit, kdo jej od toho odvrátí? ¹¹Vždyť on rozezná podvodníky, zahlédne nepravost, aniž by to musel pozorně zkoumat. ¹²I tupec nabude rozumu a z hřebce divokého osla se zrodí člověk. ¹³Pokud ty připravíš své srdce a vztáhneš k němu své dlaně — ¹⁴je-li ve tvé ruce nepravost, vzdal ji od sebe, a nenech ve svých stanech zabydlet zvrácenost — ¹⁵tehdy totiž pozvedneš svou tvář bez potupy, budeš jako odlitý z kovu a nebudeš se bát. ¹⁶Ty totiž zapomeneš na trápení. Budeš na něj vzpomínat jako na vodu, která odtekla. ¹⁷A nastane věk jasnější než poledne; byť by bylo všechno ponuré, bude to jako ráno. ¹⁸Budeš doufat, protože je tu naděje, rozhlédneš se a ulehneš v bezpečí. ¹⁹Budeš ležet a nikdo tě nebude děsit a mnozí budou hledat tvou přízeň. ²⁰ Zeslábnou oči ničemů, jejich útočiště zaniklo a jejich nadějí je vydechnutí duše.