Jste zde

Homilie v rámci obnovy křtu - Strašice 13.9.2019

Text: Ez 47,1-5

Ti noví mezi námi si kladou otázku, co se bude dít. A hlavně – proč. Ti již ostřílení vědí. Pro některé to může být nuda. Stereotyp. Možná by bylo příjemným vzrušením, kdyby tu ta štoudev byla plná vína. Ale musím vás zklamat, o svatbě v Káni galilejské to dnes nebude.

Tématem je obnova křtu. Křest je něco, s čím většina z nás osobní zkušenost má. Ta zkušenost může být různá. My proto na sebe někdy koukáme skrz prsty.

Někteří byli pokřtěni jako mimina. Ti se mohou setkat s argumenty, že by to jako nemělo platit, protože ve hře nebyla jejich osobní víra, ale víra (a možná kdovíjaká) jejich rodičů. Navíc si na to většinou nepamatují. Jejich způsob křtu však nese několik důležitých sdělení. Zaprvé ukazuje, že víra je něco, co záleží na Bohu, na jeho sklonění se k nám. Bez toho bychom si neškrtli. Zadruhé akcentuje silný rozměr skutečnosti, že křest je záležitostí společenství věřících. Že cesta křesťana není sólový výkon.

Jiní z nás/vás byli křtěni, když už takzvaně rozum nabrali. Mají tu výhodu, že si na tu událost pamatují. Mohou se k ní utíkat, když je třeba. Silnou stránkou tohoto prožitku je skutečnost vztahu s Bohem. Bez toho by byl křest jen podivnou koupelí. Jejich slabostí ovšem je, že mají sklon si občas myslet, jako by to celé záleželo jen na nich, na jejich rozhodnutí, na jejich zbožnosti. Že je tu jejich EGO a pak také možná JEJICH Bůh.

Všichni však máme tendenci si občas myslet, že křest je něco, co se kdysi stalo, co proběhlo v minulosti. Ovšem – následky tohoto aktu trvají. Řečtinářům by hned naskočilo, že křest je v jazykovém modelu perfektum. Křest je něco, co ilustruje naši cestu víry.

Někdy je to, jako v našem textu, takové prima brouzdaliště. Skotačení na pláži, možná stavba hradů z písku (nebo vzdušných zámků). Většinou svítí sluníčko, ve studené vodě se bez potřeby nikdo nebrouzdá.

Někdy je to trochu horší. Nebo lepší. Zkrátka se namočíme, nebo nás život či víra namočí víc. Pohyb v hlubších vodách je náročnější a nebezpečnější. Zrádná vlnka může podrazit nohu, studená voda může zmrazit do morku kostí. Znali to staří keltští svatí, kteří chválili Hospodina žalmy po pás v moři.

Ti, kdo se dali na studium teologie, mohou mít pocit, že jsou již dostatečně hluboko. A mohou trochu svrchu shlížet na ty, kdo se zatím pohybují jen v duchovních brouzdalištích. Jenže ouha. Vždy existuje ještě větší hlubina. Ta, kde už je nutno plavat. Pokud se to naučíme, možná si to budeme užívat. Pokud zatím zvládneme jen „klasickou čubu“ (uvědomme si, že lidé Blízkého Východu plavání moc neholdují a s vodou mají spíš ty horší zkušenosti), můžeme mít problémy. Navíc – nikdy nevíme, zda pro nás má Hospodin, s humorem sobě vlastním, v další etapě naší cesty připraveno brouzdaliště s pláží, nebo hlubinu s vichřicí. Můžeme se jen nechat překvapovat, co to bude příště. Těšit se, že to bude dobrodružství. My teď můžeme jen jedno: Pozvat vás všechny – Pojďte se do toho namočit s námi! A hlavně, a to je to nejdůležitější: Pojďme se do toho namočit s Hospodinem!