Jste zde

Vztahy nad zlato

L 16, 1-13

"Tak si představte, jaký já mám štěstí! Nejdřív tomu starýmu boháčovi rozházím majetek, pak si ještě z jeho peněz koupím přízeň u lidí, když mě chce vyhodit, a on mě za to ještě pochválí! Někteří lidi jsou fakt divný." Takto nějak mohl uvažovat nepoctivý správce z dnešního evangelia.

Pán Ježíš podobenství s oblibou a často používal, když mluvil s lidmi – s učedníky, farizeji nebo se zástupy. Jeho podobenství dokážou vždycky zarazit. Dnešnímu evangelijnímu úryvku bezprostředně předchází známé, krásné a také překvapivé podobenství o marnotratném synu a milosrdném otci. Ale zatímco toto podobenství zanechá v posluchači pevnou naději na Boží milosrdenství, dnešní příběh o nepoctivém správci vyvolává spíše rozpaky. Je jedním z tzv. nemorálních podobenství, kde se zdá, že Pán Ježíš dává za příklad negativní postavy. Znamená to snad, že máme jednat nepoctivě? Máme rozhazovat majetek, dokonce cizí majetek? Kupovat si přátele za peníze?

Správce žil donedávna bezstarostným životem: zjevně nemusel kopat ani žebrat, správa boháčova majetku mu zajišťovala slušné živobytí. Žil v jistotě, ničeho se neobával, svou důvěru vkládal do bohatství, které měl na starosti. Podobné lidi Pán Bůh obzvlášť rád vyvádí z jejich pohodlí, zatuchlého místečka, kde by rádi strávili celý život. Vůbec ne proto, že by si liboval v jejich strasti. Naopak je chce někam posunout, ukázat jim něco důležitějšího.

Staří Židé měli svou jistotu v Jeruzalémském Chrámu – to bylo místo, kde se setkávali s Hospodinem a kde ho uctívali. Boží přítomnost mezi nimi jim přišla po čase tak samozřejmá, až si jí přestali vážit a Pána Boha "zlobili svými modlami, cizími nicotnostmi." A Bůh dopustil, aby o tuto svoji jistotu přišli: "pohanské národy [...] poskvrnily tvůj svatý chrám, Jeruzalém obrátily v sutiny." Na mnoha místech Písma čteme, jaká to byla katastrofa pro vyvolený národ: centrum jejich náboženského života bylo najednou zničeno. A hle, babylónský exil, do něhož byla židovská elita po zkáze Jeruzaléma odvlečena, znamenal duchovní obnovu národa.

Majetek, Chrám a jakékoliv jiné jistoty, které míváme – postavení, zaměstnání, vzdělání (třeba teologické vzdělání...) nebo různé zvyklosti, zaběhlý způsob života – to všechno nejsou trvalé hodnoty. Samy o sobě to mohou být dobré věci, ale když je dáme na první místo ve svém životě, co si počneme, když o ně přijdeme, když se stanou bezcennými?

Správce byl sice nepoctivý, ale uměl jednat "rozumně", nebo "chytře", dokonce až "vychytrale" – to jsou možné překlady řeckého "φρονίμως". Hleděl do budoucna. V nastalé nouzi si uvědomil, že majetek mu už nepomůže. Najednou potřebuje, aby ho lidé měli rádi, svou naději vkládá do toho, že si vytvoří přátele, kteří mu v nouzi pomohou. Jistě můžeme namítat, že to není opravdové přátelství, když si ho člověk de facto koupí. Pán Ježíš ale poukazuje na ten jeden okamžik, kdy si správce uvědomí správné pořadí hodnot: vztahy s lidmi jsou trvalejší hodnota než majetek, kariéra, zvyklosti a všechny jiné jistoty.

Pán Ježíš říká: "Učiňte si přátele z mamonu nepravosti". Všechno, čím oplýváme, má v našem žebříčku hodnot nějaké místo – takové, aby to sloužilo věcem na vyšších příčkách. Majetek sám o sobě špatný není, jen je potřeba s ním nakládat φρονίμως – rozumně. Proto i peníze máme vnímat jako prostředek, jak jiným lidem pomoci, jak jejich prostřednictvím budovat dobré vztahy mezi lidmi. Tím si učiníme přátele z mamonu. Podobně to může být i s dalšími jistotami: V čem jsme nerozumní? Z čeho činíme svoji modlu místo toho, abychom to používali jako prostředek k budování vztahů?

Můžeme se ale ptát dál: v jakých vztazích máme hledat jistotu? Je jedno, s kým se přátelíme? Jeremiáš by prý raději odešel do pustiny, než aby musel přebývat se sebrankou modloslužebníků. To vůbec neznamená, že bychom se měli kohokoliv štítit. Je ale potřeba si uvědomit, že naše vztahy nás utvářejí, proto je potřeba je náležitě kultivovat. Podívejme se ještě jednou na ten žebříček hodnot: všechny nižší cíle mají sloužit těm vyšším. Co je naším nejvyšším cílem? Nebo jinak: kdo je naším pánem? Nemůžeme sloužit dvěma pánům, říká Ježíš. Jestliže se rozhodneme odevzdat svůj život Bohu, všechno ostatní musíme tomuto jedinému cíli podřídit – není možné, abychom vedle něho sloužili ještě nějakému jinému pánovi. Tak i naše vztahy s jinými lidmi musíme kultivovat tak, aby nás vedly k Bohu. A stejně tak, a to je neméně důležité, abychom my přiváděli k Bohu naše přátele. Smyslem křesťanského přátelství je ostatně pomáhat si navzájem na cestě k Bohu.

"Synové tohoto věku jsou [...] rozumnější než synové světla". Synové světla jsme my, křesťané. Zní to, jako by nám Pán Ježíš lehce vytýkal, že i když jsme Božími dětmi, často nejednáme tak rozumně jako jiní lidé. Pokud nám byl svěřen tak důležitý úkol, jako je svědčit mezi lidmi o Boží lásce, nemůžeme si dovolit být nerozumní. Ona rozumnost spočívá právě v tom umět hledět do budoucnosti. V uspořádání svých životních hodnot. Abychom si nedělali si ze svých zdánlivých jistot modly. Ale aby všechno, co máme, přispívalo našim vztahům s lidmi a aby nás naše vztahy přibližovaly Bohu.

Jestliže si budeme počínat takto rozumně, potom snad jednou i nás Pán pochválí.