Jste zde

artina Šályho 15. 9. 2019 – 24. neděle v mezidobí C

Jr 4, 11-12.22-28; Ž 14; 1 Tm 1, 12-17; L 15, 1-10

Poselství dnešních textů je přímočaré: nebe je otevřené pro hříšníky, pro ztracené, pro lúzry. Patnáctá kapitola Lukášova evangelia, ze které jsme četli, je taková kapitola ztracených - ztracená ovce, ztracená drachma a hned po dnešním úryvku následuje podobenství o marnotratném synu, který se ztratil a byl nalezen. Lukáš si dává velmi záležet, aby ukázal, jak u Boží hostiny budou stolovat ti, kteří na to nemají, ani v očích svého řádného, spravedlivého okolí, ani v očích svých. Jsou ztraceni, ale jsou nalezeni, aniž by pro to něco udělali. A poté, jen díky tomu, že byli nalezeni, propuká typická lukášovská radost, veliká radost na nebi i na zemi, koná se oslavná párty. Podle Lukáše to vypadá, jakoby nebe bez hříšníků byla nudná záležitost, teprve když se tam dostane hříšník, nebe ožije veselím.

Je to vlastně riskantní podnikání být tím, kdo obrácení nepotřebuje, být spravedlivým. Lukášova preference je alespoň jednoznačně na straně ztracených. Lukáš v dnešních textech neřekne, že ti spravedliví - v jeho době asi spravedliví, pocitě náboženští křesťané - do nebe nepřijdou, ale jakoby o těch ně nemá zájem. Těch 99 ovcí, které jsou rozumné, dělají, co mají dělat a žijí, jak se má žít, jsou stranou Lukášova zájmu.

Když tedy bude v nebi tak velká radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, připomeňme si, co je to ono činit pokání. “Činit pokání” je trochu riskantní překlad, v originále je metanoeó - změnit smýšlení, hovořil o “obrácení” by asi bylo lepší. “Pokání” může totiž evokovat “něco za něco”. Je stálým náboženským pokušením, které se nevyhýbá křesťanství, že nebe je si třeba zasloužit, a obrácení - pokání - znamená podle této představy, už konečně začít žit dobře, správně. Ale žít dobře je v křesťanství až důsledek, nikoli obsah obrácení. Východiskem obrácení je obrácení mysli k proudu nepodmíněného přijetí, bez počítání jakýchkoli hříchů, který nám přičítají lidé na základě našeho chování, sociálního statusu, věku, pohlaví, sexuální orientace, zdravotního stavu, povahy, životních omylů a celého životního osudu. Lidé by chtěli, abychom byli jiní, abychom byli dobří v jejich očích, a vedou nás k tomu, abychom si zasloužili jejich uznání. A nebo nás rovnou započítají mezi lúzry, kteří už dobří nikdy nebudou. Hříšník je v jejich očích ztracen, oddělen od dobrých mravů. Ale jestliže se k Ježíšovi přibližovali - s typickým lukášovským přeháněním - „všichni“ celníci a hříšníci, náboženští lúzři své doby, Ježíš jim jistě dával najevo, že lúzři nejsou, že oni jsou přijati do Božího království prostě tehdy, když se obrátí k tomu, že přijati jsou. Změna smýšlení, obrácení, znamená otočit osu uvažování, uvěřit, že jsem přijat Bohem bez podmínek. To jistě Ježíš ztracencům říkal, a proto ho měli tak rádi. Oni byli nalezeni Ježíšem, který pro ně měl dobré slovo a jedl s nimi navzdory představám spravedlivých. Takové evangelium je ale dost nebezpečné, vadí dobře poctivým křesťanům, kteří jsou skutečně spravedliví, nebe si zaslouží a chtějí vést druhé k tomu, aby byli také spravedliví jako oni.

Dnešní Lukášův text obsahuje ještě další provokaci, zpochybňuje totiž obvyklou definici hříchu. Když se bavíme o hříchu, hovoříme obvykle o naši svobodné vůli, o našem přestoupení, o naší volbě. Ale co je hřích ovce, která se zatoulala, co je hřích drachmy, která se ztratila? Jejich hřích je ten, že nejsou spolu s druhými ovcemi a drachmami, že se ztratily. Hřích je tady prostě nebýt se svými bližními, neřeší se tady přitom, jestli za to ovce nebo dokonce drachma mohla nebo nemohla. Hřích je ztráta vztahu, který má být a není. A víme, že ztráta vztahu, který má být a není, je tím, co v lidském životě bolí asi nejvíc. Neřeší se zde vina, kdo za to může a podobně, k řešení je hřích samotný.

Jestliže nějaká ovce nebo drachma není tam, kde má být, žije tedy v hříchu oddělení, je třeba vyvinout veškeré úsilí, vytrvalost a pečlivost, jako ta žena hledající drachmu, až se to, co bylo ztraceno, se dostane na své místo. Nalezené ovci se pak nic nevytýká, ta je unavená a vystrašená, pastýř dnešního podobenství si ji bere na svá ramena a donese domů.

Jestliže hřích, který volá po záchraně, je nebýt s těmi, se kterými máme být, pak možná dnešní texty volají po k reflexi našich vztahových prostorů, historie našeho života. Volají po našem obrácení se k potřebě, volání druhých, abychom byli doma v jejich vztahovém prostoru, protože to životně potřebují. Neslyšíme v našem životě nějaké volání „Adame, kde jsi?“, volání někoho, komu chybíme? Dnešní podobenství navrhují také naše obrácení se k vytrvalému hledání těch, kteří se z našeho života ztratili, které jsme neuhlídali, ačkoli měli být s námi. Koho jsme tedy z našeho života, z našich vztahů vytěsnili jako celníka a hříšníka, abychom sami sebe zachránili, uchránili, uchovali se jako spravedliví? Opravdu je náš vztahový prostor, náš domov celý, jsme ve svém srdci se všemi, se kterými máme být?

Dnešní texty jsou velkou nadějí pro ty, kteří se cítí ztraceni, protože nejsou s těmi, se kterými mají být. Budou jistě nalezeni. A kdo zažije, že je nalezen, jistě pak bude vytrvale nabízet takovou šanci být nalezen druhým. Obrácení do takového životního stylu je nabídka dnešních textů, ne rozumné starání se o to, co je doma, ne takříkajíc „dobrý život“, solidní, pokojný život spravedlivého člověka, který chce být v přízni u Boha i lidí. Ti spravedliví totiž to, co bylo ztraceno, nechávají být.

Ale jen když se najde to, co se ztratilo, celek světa a života bude kompletní. Celé stvoření bude obnoveno, nepropadne se do chaosu a zmaru, kterého se děsil v dnešním prvním čtení Jeremjáš. A pokud takový zmar přeci jen nastane, Lze přeci jen vsadit na životní příběh Ježíše z Nazareta, který ztracené hledat nepřestal, ani když se jeho vlastní vztahové prostředí propadlo do zmaru. Životní program hledačů ztracených svědčí o tom, že jsme se obrátili k evangeliu, k dobré zprávě o našem nalezení. A přes všechny zmary - věříme - je na konci všeho zmrtvýchvstání a radost, párty bez konce - jistě i s těmi spravedlivými, kteří ale budou ochuzeni o to, co jsme mohli zažít my, kteří jsme byli ztraceni a byli nakonec nalezeni, kteří jsme hledali ztracené a po velkém, velkém úsilí je přeci jen nalezli.