Jste zde

Kázání Radka Šoustala na semináři

Kázání na Ex 32, 7-14 a L 15, 1-10

Téma: Bůh zachraňuje skrze člověka

Jabok, 29. 3. 2019

Milí pastýři i milé ovečky, ctěné hospodyně i vy vzácné drachmy, eura, dolary či dokonce bitcoiny.

Dříve, než se dostaneme ke Kristovu podobenství, dovolte, abych nás všechny vyvedl na poušť.

Vidíme lid, který se ocitl sám. V neznámém prostředí. Bez vůdce. Bez Boha. Opuštěný. Bezradný. Ztracený v čase a prostoru… A není to jen anonymní lid, který se takto cítí. Je to každý člověk, každý jedinec v tomto bezejmenném davu. Zaplaven pocity strachu a prázdnoty. Neví, co s ním bude dál v této divné a zlé době. Neví, kde hledat oporu, záchranu a pomoc. Každý z těchto lidí ví, jak ještě nedávno trpěl v Egyptě, jaká se tam na něm páchala příkoří. Přesto náhle vše zahaluje opar růžového zapomnění. Vždyť to všechno vlastně nebylo tak špatné. Tehdy bylo líp! Lid se obrací na svého reprezentanta, na Arona, aby pomohl, aby je zachránil. Aron ví, že to co lid chce, je špatné, že se to obrátí proti nim. Snaží se situaci politicky zachránit. Myslí si, že lidi zná, že je má přečtené, a proto klade, dle svého mínění, nereálnou podmínku – chce po ženách, aby se zbavily všech svých zlatých šperků. Všeho svého cenného majetku – krásy, zároveň však též poslední ekonomické jistoty. Ale mýlí se. Lidé se v danou chvíli nechovají dle racionálních propočtu a jsou ochotni dát všanc vše co mají – za alespoň dočasný pocit bezpečí a klidu. A Aron, aby si zachoval svou politickou tvář a holý život, plní svůj nesmyslný slib, vytváří lidem bůžka. Možná sám začíná tomu všemu věřit. Bůh, jenž před pár dny uzavřel s lidem smlouvu, vzplanul spravedlivým hněvem. Blíží se likvidace celého národa, za zvuku tance, zpěvu a radosti a snad i přesvědčení, že opět bude líp.

A pak je zde druhý muž. Na výšinách. Na samém vrcholu svého života, své kariéry. Stojí v čele svého lidu, činí zázraky, vypořádal se s faraonem i s celým Egyptem a dokonce hovoří i se samotným Bohem. Možná, že mu v tuto chvíli nic v životě nechybí. Je skvělý manažer, který má za sebou úspěch. Ale i Mojžíše Bůh staví do nejistoty, když mu říká: „Sestup dolů!“ Vrať se pevnýma nohama na zem. Žij v realitě! A Mojžíš v tu chvíli vidí všechnu tu hrůzu, které se jeho lid dopouští. Možná, že se mu při pohledu na to divoké pohanské křepčení zvedá žaludek. Do toho přichází další zkouška od Boha, když slyší: Nech je být, zapomeň na ně, již teď jsou mrtví, ztracení, vyhladím je. Tebe však udělám ještě větším, slavnějším, silnějším. Ty budeš novým praotcem mého vyvoleného lidu. To na Tebe budou příští generace s úctou vzpomínat. A Mojžíš, v tomto obrovském pokušení, říká NE. Ale to NE nepatří Bohu – to NE říká sám sobě. Zakazuje si jakékoliv myšlenky na budoucnost, ve které by nebyl i jeho lid – jeho příbuzní, přátelé, známí, lidé, za které byl ochoten se bít a dokonce i zamřít a kteří ho právě v tuto chvíli pohřbili, opustili, zapomněli na něj. Cítí odpovědnost za svůj lid – za každého člověka, který mu byl Bohem svěřen ještě tam, kdysi dávno na Chorebu. Mojžíš to nevzdává a říká NE své pýše, své zášti, svému pohodlí i svému hněvu. A možná že říká NE i svému strachu z Boha. Pouští se do dialogu s Pánem Všehomíra – on, který nemá v danou chvíli a na daném místě z lidského pohledu ve svých rukách nic. Pouští se do dialogu s Bohem – do modlitby. Odvážně Bohu vzdoruje, klade Bohu otázky, argumenty, dokonce Bohu přikazuje, co má dělat. Riskuje tak celou svou dosavadní kariéru, nasazuje ve prospěch svých bližních všechen svůj um, bije se s Bohem do posledního dechu… i když má přitom před očima stále Izraelity opilé štěstím z toho, že konečně našli svého mrtvého Boha. Je to nerovný zápas, předem odsouzený k Mojžíšově prohře. Avšak jak vidíme, toto překonání sebe sama, toto nasazení pro druhé, toto obětování své kariéry, svého života, toto vědomé vykročení na cestu s nejistým koncem Bůh v závěru ocení. Rozpomíná se opět na svou smlouvu a přijímá již zatracený a mrtvý lid zpět za vlastní.

Vlastně… jakou cenu má lid? A jakou cenu má jeden člověk? Je rozdíl v ceně člověka hříšného a člověka spravedlivého? Lekci z Boží matematiky nám opět uštědřuje evangelijní čtení. Chce nám vnutit myšlenku, že je přece normální mít radost z jedné nalezené ovce než z neztracených devadesáti devíti. Že je normální radovat se z jedné nalezené drachmy než ze zbývajících devíti v kapse. Že je přece zcela běžné mít radost z jednoho kajícího se hříšníka než z devadesáti devíti zbožných ctnostných duší. Není to divné? Má vůbec cenu nasazovat svůj život, své jméno, svou pověst, svůj čas a své peníze za jednoho člověka, když vím, že zbytek je v pohodě? Jak ve starozákonním, tak též v evangelijním příběhu jsou nám představeny příběhy šéfů, trenérů, kteří kopou za svůj tým, kteří nedopustí, aby někdo z mančaftu skončil mimo hrací pole, mimo trasu a též mimo vysněnou bednu pro vítěze. Tito trenéři nemají klapky na očích a ví, co jejich hráče čeká tam venku, mimo bezpečné vykolíkované území hřiště, v němž platí zákon. Jak Mojžíš, tak i pastýř vidí totiž celou situaci z nadhledu.

Každý by asi chtěl ve svém životě slyšet, že právě on je jedinečný, že má pro druhého obrovskou cenu. A sám Bůh nám na obou příbězích ukazuje, že v jeho očích cenu opravdu máme. Jsme jeho děti. Jsme jeho dědicové. I když si připadáme v danou chvíli sami, on nás neopouští, je nám stále v patách. A do toho nám posílá, do našeho bloudění a ztrácení se, lidi známé i neznámé, kteří jsou ochotni se za každého z nás s Bohem hádat, hledat nás, vytahovat z propastí, vysekávat z křovin, do kterých jsme se při našem bloudění zapletli svými rohy nebo kopýtky. Je dobré vědět, že se za nás někdo modlí, že za nás prosí. Je dobré znát někoho, kdo to s námi ještě nevzdal.

A zároveň Bůh od nás lidí čeká aktivní přístup – nejen na Sínaji, ale v každodenním životě. Také po pastýři je při výkonu jeho práce náhle vyžadováno mimořádné nasazení. Opouští jistotu bezpečné pastviny, opouští jistotu spokojeného stáda: klidných, bezproblémových ovcí, představujících stabilní zajištění. Dobrý pastýř nasazuje život i za svou jedinou ovci – ztráty v tomto případě nejsou povoleny. Ano, všichni už dnes z naposlouchaných kázání a přečtených knih víme, že Dobrým pastýřem je Kristus, který dal za každou ze svých ovcí život. Ale evangelijní příběh jde dál, jde do všedního, reálného života každého z nás. MY přece tvoříme tajemné Kristovo tělo. Je vyžadováno naše osobní nasazení při misi s názvem: Save the World…. Sám vím, jak je někdy těžké být na blízku tomu, koho považuji za věčného ztroskotance a lůzra. ... Vyjít ze svého pohodlí… Vydat se na cestu… Jsem na tento úkol připraven?