Jste zde

Středa po Křtu Páně - Nu 27, 1-11; L 11, 33-36

SESTRY A BRATŘI!

…Tímto oslovením asi začíná většina kazatelů či kazatelek. Občas k tomu přidají i slovíčko „MILÉ“ nebo „DRAZÍ“. Vždy však tak nějak vnímám, a možná že i vy, že se jedná povinný úvod, tedy o něco, čím se posluchač nemusí ani zabývat, co je pro samotné kázání zcela nepodstatné.

Dnes si vás, milé sestry a drazí bratři, dovoluji požádat o pozornost právě hned na úvod. Protože mít sestru nebo bratra je pro život velmi důležité! S ledasčím vám pomůžou, rádi vám poradí, občas vás asi poškádlí. Často vám však připomenou i důležité věci – jako třeba to, že nejste na světě sami, že máte někde rodinu, tedy i tátu a mámu, i když s nimi nejste zas až tak často v kontaktu. Mít rodinu znamená mít zázemí, někam patřit, mít svou minulost, ale i svou budoucnost. Být s druhými spojen sociálně, citově, ale i ekonomicky.

V neděli jsme si při liturgii připomněli Ježíšův křest. Ten příběh známe. Představíme si řeku Jordán, Jana Křtitele, davy lidí, sestupující holubici… A do toho pronesenou větu: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.“ (Lk 3,22). Ta věta patřila nejen Ježíši, ale nám všem. Každý z nás je milovaná dcera a milovaný syn Boží. Není to úžasné? Být Božími dětmi. Sestrami a bratry Ježíše Krista… no, nejen Ježíše Krista, ale i svých přátel, kamarádů… A nejen svých kamarádů, ale i našich sousedů, lidí na ulici. A ať se nám to líbí nebo ne, našimi bratry jsou i Jiří Ovčáček nebo kardinál Duka. I oni jsou Božími dětmi. Jsme s nimi spřízněni. Máme v nebi jednoho Otce, který každého z nás zahrnuje láskou. Jsme jeho dcery a synové. „A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi.“ (Ř 8,17)

A zde se již naplno dostáváme in medias res, tedy k tématu dnešních biblických čtení. Příběh z knihy Numeri nám představuje právní spor pěti Selofchadových dcer, které dle tehdejšího židovského práva neměly nárok na dědictví po svém otci. Byly ženy… a tím pádem měly smůlu. A navíc měl smůlu i jejich mrtvý otec, protože se tím uzavřela jeho rodová linie. Věčné zapomenutí. Jeho rod přišel o dědičný podíl z Izraele, Země zaslíbené. Selofchad byl však pravděpodobně dobrým otcem. Vychoval své dcery nejen k úctě k rodičům, ale též k odvaze vystoupit z davu, předložit tuto nespravedlnost až na nejvyšší místa. A též Hospodin se projevil jako milující otec. Umožnil ženám dědické právo a tím i pokračování rodu, spásu…. Jak je dobré mít sestry a bratry, o které se mohu opřít, kteří táhnou za jeden provaz, pomohou. A jak je dobré mít rodiče, jejichž dědictví není promrháno, ale je předáváno z generace na generaci. O to radostněji se pak se žalmistou zpívá: „Hospodine, rozpomeň se na mě pro přízeň, jíž svůj lid zahrnuješ, navštiv mě svou spásou, abych směl spatřit dobro tvých vyvolených, abych se radoval radostí národa tvého, abych společně s tvým dědictvím o tobě s chloubou mluvil.“ (Ž 106,4-5)

Jenže, jak už to tak v životě bývá, dědictví může být sebevětší, avšak lidé dokážou obrátit ve zlo i tu nejsvětější věc, i ten nejsvětější cit. V Evangeliu podle Lukáše bychom nemuseli jít pro příklad takového promrhaného dědictví daleko. V podobenství o marnotratném synu je syrově ukázáno, jak i ty nejvznešenější poklady, pocházející z rukou Otce, končí často naším přičiněním promrhané a ztracené, ať už se považujeme za ty hříšné nebo za ty zbožné.

Stejně tak i dnešní evangelijní úryvek hovoří o dědictví ukrytém v našem nitru. Je jím samotný Kristus-Světlo, s nímž jsme byli křtem spojení a kterého máme přinášet do tohoto světa. Jak jsme před chvílí z Evangelia slyšeli, lampou pro poskytnutí tohoto světla jsou naše oči. Každý den vidíme potřeby druhých, jejich volání o pomoc nebo jen o krátké vyslechnutí. Můžeme též zahlédnout, že se s námi chce druhý radovat a my mu máme být na blízku i v této chvíli. Jenže… Nic není tak jednoduché. Abychom toto světlo mohli šířit kolem nás, musí být také v nás samých. Toto světlo, jakož i schopnost vidět a jednat, jsme dostali od našeho Otce. To světlo, Krista, máme dále předávat, ale máme je i přijímat, abychom jím byli stále plní. Evangelium však mluví i o temnotě. O světlu, které se stalo tmou. Je to promrhané dědictví, které dusí nejen nás samé, ale které se skrze nás může šířit do dalekého okolí. Určitě takové „černolampy“ znáte i ze svého okolí, a pokud ne, stačí se podívat na diskuse pod většinou internetových článků, případně na některá vyjádření politiků…

Milí spoludědicové Boží! Dostali jsme velký dar – být milovanými dcerami a syny. A také velký úkol – dívat se na svět optikou Ježíše Krista, přinášet světu světlo, které dokáže prozářit i ta nejtemnější místa. Nezapomínejme na toto vyvolení, zvláště v době, kdy se nám zdá, že temnota je tak blízko a není z ní úniku. I zde však máme naději v jistotě, že „světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila“. (J 1,5)