Jste zde

Homilie 24.9.2017

Texty

 

Ga 3, 26-29

Neboť všichni jste synové Boží skrze víru v Kristu Ježíši.

27 Vždyť vy všichni, kteří jste byli v Krista pokřtěni, Krista jste oblékli.

28 Již není Žid ani Řek, již není otrok ani svobodný, již není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.

29 A jestliže jste Kristovi, jste símě Abrahamovo, dědicové podle zaslíbení.

 

J 17, 6-11

Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali.

7 Nyní poznali, že vše, co jsi mi dal, je od tebe;

8 neboť slova, která jsi mi dal, jsem dal jim a oni je přijali. Skutečně poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že jsi mě poslal ty.

9 Za ně prosím; neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, protože jsou tvoji--

10 a všechno mé je tvé, a co je tvé, je mé-- a v nich jsem oslaven.

11 A již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já přicházím k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno, jako jsme jedno my.

 

Homilie

 

Texty, které byly vybrány pro dnešní příležitost obnovy křtu, chtějí možná až příliš didakticky zdůraznit, že křest nebo jeho obnova se netýká jen víry jednotlivce, ale současně má být vyjádřením spolupatřičnosti, ba dokonce jednoty všech věřících.

Oba texty zřejmě reagují na nějakou nejednotu v konkrétních společenství. V dnešních úryvcích ale neslyšíme nějaké morální výzvy, spíše taková programová prohlášení, ve kterých se autoři těchto textů snaží ukázat, jak jednota věřících vychází ze samých kořenů víry, že patří k samé podstatě křesťanského života. Je přitom docela půvabné, jak oba autoři dnešních textů využívají pro své hlubinné zdůvodnění jednoty úplně jiné představy, třeba budou nějak hovořit i nám?

Pavel používá židovské mýty o Adamovi a Abrahamovi a vykresluje jednotu – řekněme - genealogicky, „rodotvorně“. Všichni jsme podle Pavla stále v rodové linii Adama, Židé i Řekové, nyní se tato rodová linie jakoby překryla s linií jiného rodu - rodu příjemců abrahámovského zaslíbení, které se podle Pavla už naplnilo v Kristu. „Genofond“ dědiců tohoto abrahámovského zaslíbení jakoby překryl, přeformátoval původní genofond adamovského rodu věřících i genofond starého abrahámovského zaslíbení pouze pro židy: nyní je zde už nový rod, nové símě Abrahamovo, dědicové podle zaslíbení. Být příslušníkem tohoto plemene pak znamená ono bytí jedno v Kristu Ježíši. Jednota vyplývá z toho, že máme stejné hlavní geny, snad bychom řekli. Připomnělo mi to Knihu džunglí, pokud ji znáte: „Ty a já jsme jedné krve“. A hlasu jedné krve se křesťané nemají přece vzpírat! Není rozdílu mezi Židem a Řekem, natož mezi křesťanskými konfesemi!

Janovo evangelium naopak trochu připomíná jiný mýtus, onen neoplatonský exitus – reditus, představu o jakémsi sestupu ideje na zem s jejím řekněme zjevením se, a posléze o jejím návratu zpět do sféry ideálna. U Jana božský život skutečně proudí tam a zpět mezi nebem a zemí, Otec nejprve posílá svého Syna (tímto posláním ovšem nejsou odděleni, jsou jedno), poté se Syn se vrací k Otci, ale ještě předtím jsou do tohoto jakoby vyslaného/navracejícího se proudu přisáti i ti, kteří patří poslanému Synovi. Ti ještě zůstávají na zemi, ale už vstoupili do stejné řeky, jako je ta Ježíšova. A při plutí ve stejném proudu jsou zajedno se Synem, proto vůbec nedává smyslu, aby nebyli zajedno mezi sebou.

Může nám být jeden nebo druhý příběh jednoty užitečný dnes, při zpřístupnění naší jednoty, když za chvíli budeme obnovovat náš křest? Nevím, ale nepřidám k tomu už nějaký třetí model, jen trošku osobního vyznání, jak rituálu obnovy křtu rozumím.

Kdysi jsem míval pochybnosti v užitečnost nejen tohoto rituálu – koneckonců víra rituály nutně nepotřebuje, důvěřovat se dá i bez rituálů. Ale pochopil jsem časem, že tento rituál dobře symbolizuje, že naše osobní cesta víry je příběhem, který neskončil, který se děje a bude pokračovat. A tímto rituálem vyznám také něco vám, tomuto společenství, nejen nějak utvrdit a povzbudit sebe sama.

Budu vám tímto znamením chtít sdělit jednak velkou radost, že mi nějakým zázrakem byl dán dar víry. Současně vám budu chtít sdělit svou velkou nejistotu, jestli se tomuto daru nezpronevěřuji, jestli vlastně od svého křtu stále (a docela důmyslně) neutíkám do jiných cest než je cesta důvěry, jestli si takříkajíc na své křesťanství nějak nehraji. A budu se vám, kteří budete svědky, chtít i sdílet se svou nadějí, že Boží moc je a bude silnější než moje slabost a hřích a – třeba až za hranicí času mého života – bude dodána záchrana všem slabostem mého života, které pak dostanou nějaký smysl. Toto chci s vámi za chvíli sdílet. A já budu zase nějak vnímat a být solidární s tím, co vložíte do symboliky sdělení ti z vás, kteří budou chtít svůj křest obnovit touto formou.

A můžeme přitom věřit, že při tomto vzájemném sdílení zavane onen Duch solidární jednoty, který nás dokáže propojit do jednoho příběhu nějak společně žité víry. Že ono setkání právě zde a právě nás je součást kosmického příběhu dějin spásy a příběhu záchrany smyslu našeho osobního života v nějaké jednotě s jinými osobními příběhy, v příběhu, který se děje v tomto společenství dnešní večer a bude se jistě odvíjet další dny a další roky.

Ve své víře se každý občas cítíme sami. Ale to není případ dnešního večera. Tento večer jsme k dispozici jeden pro druhého, abychom symbolicky obnovili naší osobní víru a současně tuto svou obnovu nabídli těm druhým kolem - a přijali obnovu víry těch druhých. A pokud skutečně Duch Boží tyto naše dispozice přijme a naplní, staneme se tady a teď součástí příběhu naší jednoty, která vyústí nakonec do jednoty všeho a všech.