Jste zde

Ikona Letnic

Ikona není obraz v běžném slova smyslu. Ikona je duchovní či dokonce teologickou skutečností, která má zpřítomňovat – nikoli pouze zobrazovat – božské v jeho rozličných podobách věřícímu člověku na tomto světě. Jako taková je pak zvěstovatelkou a učitelkou pravdy, stojící na stejné úrovni jako samo Evangelium. Ikony k nám promlouvají o božských skutečnostech vlastní specifickou řečí symbolů, které časem vykrystalizovaly do pevného a tradovaného systému, umožňujícího čtení ikon – starých i těch zcela současných.

Z takových symbolů, které vytyčují souřadnice výkladu, je složena i ikona Letnic (či Seslání sv. Ducha, případně – podle doby padesáti dnů, dělících Kristovo vzkříšení od vylití Ducha – nazývaná Padesátnice). Silným symbolem je již samotná kompozice. Apoštolové nejsou shromážděni v uzavřeném kruhu, ale v půlkruhu, který se otevírá směrem k věřícímu. Ten je tak do ikony vtahován, je zván do vztahu s přítomnými apoštoly a teprve takto – spojením věřících s jejich předchůdci a učiteli – se uzavírá symbolický kruh společenství celé církve, tvořené stejně tak částí pozemskou jako nebeskou. K vtažení věřícího do děje či do podstaty ikony slouží i zvláštní obrácená perspektiva, vlastní ikonopisectví jako celku, která je založena na tom, že úběžný bod, v němž se sbíhají všechny k ploše malby kolmé rovnoběžky, se nenachází v ikoně či za ní, ale před ní – vlastně přímo v oku toho, kdo ikonu čte. Ten pak může nahlížet představené skutečnosti v jeden okamžik z více stran najednou – tedy v jejich celistvosti, což běžné pozemské zření ani západní úběžníková perspektiva neumožňují.

Celý výjev se odehrává – jak nás o tom zpravují Skutky apoštolů – v domě, který je na ikoně symbolizován redukovanou architekturou – vlevo arkádou oken, vpravo vstupem. Apoštolové sedí v půlkruhu na jakési lavici, ne nepodobné synthrononu – stupni podél stěny apsidy, na němž při liturgii sedávali presbyteři a diakoni. Osové místo, které bylo vyhrazeno předsedajícímu, je zde ponecháno prázdné, respektive jej obsadil vichr, který dle litery Písma naplnil celou místnost. Ten je symbolizován velmi abstraktně – půlkruhem při horním okraji desky. Pozoruhodné je zde použití zlata, které má v ikonopisu rovněž svoji neměnnou symboliku – zpřítomňuje božské světlo. Proto se ve formě chrysografie (šrafování zlatou tinkturou) objevuje téměř výhradně na oděvu Krista, Bohorodice či andělů. Použití chrysografie tedy neklamně upozorňuje, že v případě vichru jde o božskou skutečnost, konkrétně pak o třetí osobu Božské Trojice – sv. Ducha. Ten sestupuje na shromážděné apoštoly. Obvykle se tento akt znázorňuje na ikoně biblicky podloženým obrazem ohnivých jazyků nad hlavami učedníků, které jsou ovšem v našem případě vynechány.

Rovněž postavy apoštolů jsou spíše symbolem – a to symbolem celé všeobecné církve – nežli vyobrazeními jednotlivých konkrétních učedníků. Jednak totiž nelze konkrétní osoby pojmenovat, neboť jim schází atributy a jejich jediným společným atributem je rotulus – svitek logu, který poukazuje na jejich učitelský úřad a poslání. A za druhé jediné dvě identifikovatelné a tradicí předepsané postavy poněkud relativizují historickou věrnost zachycení scény a zřetelně poukazují, že právě o tento aspekt ikonopisu nejde. Postavy v čele komunia apoštolů jsou totiž Petr a Pavel (jediný nemá svitek, ale drží knihu) – v případě druhého z nich jde tedy o osobu, která historických letničních událostí přítomna býti nemohla a Svatým Duchem byla pečetěna při jiné příležitosti. Pozoruhodný význam a genezi má postava, která se nachází při spodním okraji uprostřed výjevu. V raných ikonách Letnic je ve středu apoštolů přítomna Bohorodice s gesty orantky. Tento typ je však po ukončení ikonoklastické krize v 9. století nahrazen variantou, která na místo Panny Marie klade postavičky symbolizující jednotlivé národy, o nichž je řeč v biblické zprávě a ke kterým byli apoštolové obdaření dary Ducha vysláni, aby jim zvěstovali Evangelium. Zřejmě pod vlivem kompozičně podobných ikon zobrazujících zasedání všeobecných synodů (v jejichž středu bývá vyobrazen císař či patriarcha, kteří sněmu předsedali) se uprostřed apoštolů konečně objevuje polopostava korunovaného starce, který symbolizuje Kosmos – universum, které má být působením apoštolů (církve) přivedeno ke svému Pánu, Kristu Ježíši. Na vélu – pruhu látky, který drží v rukou – mívá Kosmos položeno dvanácte svitků logu, symbolizujících učení Dvanácti nebo, jinými slovy, představujících zdroj a nástroj obrácení – Boží Slovo.

Vrátíme-li se k prostorové výstavbě ikony, související se západnímu oku se vzpírající perspektivou, musíme upozornit na vizuální dichotomii, která se téměř blíží vizuálnímu klamu. Je-li totiž černá segmentová plocha, na jejímž pozadí je vyobrazena polopostava Kosmu svislá, pak by měla být svislá (s povrchem ikony rovnoběžná) i plocha lavice, na níž sedí apoštolové, kteří by se tak jevili pozorovateli v pozici kupříkladu ornamentů zdobících archivolty portálu. Jestli však – a to by se našemu oku zdálo jako logické – apoštolové sedí nikoli nad sebou, ale za sebou, pak jejich lavice musí být vodorovná (kolmá k povrchu ikony) a stejně tak vodorovná musí být tedy i černá plocha uprostřed. V tom případě se však zcela mimo perspektivu ocitá frontální polopostava znázorňující Kosmos. Tato rozlomenost vnitřního prostoru ikony souvisí nejen s tím, že ikona nezobrazuje výsek reálné skutečnosti, ale sama je skutečností duchovní, která se řídí vlastními zákonitostmi, ale poukazuje také po mém soudu na odstupňování jednotlivých symbolických rovin. Zjednodušeně řečeno: pakliže apoštolové symbolizují univerzální církev, pak postava Kosmu – universa – je symbolem ještě jiného řádu a jako taková se vymyká i vlastním specifickým prostorovým zákonitostem dané ikony.

Ikona Letnic psaná pro Institut ekumenických studií nechť je v první řadě symbolem toho, že, ač přicházející z mnohých a rozdílných tradic, všichni jsme pozváni k tomu, abychom společně dotvářeli jedinou církev Kristovu. Bez podaných rukou každého jednoho z nás hrozí, že kruh, který tvoříme přes hranice času a přes hranice jednotlivých konfesí, bude přetržen.

Jan Klípa