Jste zde

Velikonoční Triduum

Velikonoční Triduum

Původ Tridua

Ve druhém a třetím století (zřejmě i v prvním, ale nemáme pro to doklady) křesťané slavili Velikonoce během jediné noci (vigilie = bdění). Demonstrovala se tak jednota spásonosných událostí - Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání. Třídenní historizující slavení pochází ze 4. stol. z Jeruzaléma. Císař Konstantin dal v r. 313 křesťanům svobodu. Jeho matka, císařovna Helena, objevila v Jeruzalémě údajný Kristův kříž a hrob, kam byl položen. Kolem těchto a dalších míst začaly být v Jeruzalémě budovány stavby a začali se sjíždět poutníci, kteří chtěli slavit základní události naší spásy přímo na místech, kde se udály. Snahou bylo se co nejvíce přiblížit jak místům, tak časům těchto událostí. Genius loci sehrál svoji významnou úlohu. Poutníci šli po stopách Ježíšových a na daných místech a v dané hodiny slavili liturgie, jejichž nejdůležitějšími částmi byly příslušné evangelijní perikopy a související texty. Zde, v Jeruzalémě, tak vzniklo svaté Třídenní (Triduum) utrpení, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, které je středem liturgického roku. Svoji roli sehrála i nová možnost se svobodně scházet. Křesťané do té doby působili více či méně ilegálně. Nyní mohli demonstrovat svoji víru a svoji sílu veřejně před očima pohanů, kteří městu 300 let vládli, ale i Židů, kteří se ve městě usídlovali a doufali, že znovu povstane bývalá sláva chrámu a „jejich“ Jeruzaléma. Počet obyvatel těchto tří skupin byl koncem 4. stol. velmi zhruba stejný. Nelze opomenout, že je to doba po prvních všeobecných sněmech, doba zápasu s ariánstvím, pro které Ježíš jako člověk z masa a kostí nebyl důležitý. Zastánci orthodoxie mohli ukázat: Podívejte, zde je cesta, kterou Ježíš šel, kříž na kterém zemřel, hrob, do kterého byl položen. V Palestině tento zápas probíhal zač. 4. stol. mezi biskupem Aelie (jak se tehdejší Jeruzalém nazýval) Makariem, který stál na straně Athanasia z Alexandrie - Ariova odpůrce, a který se stal cařihradským patriarchou. Druhou stranu sporu představoval jeden z nejvýznamnějších a nejvzdělanějších biskupů té doby Eusebios, palestinský metropolita v Kaisarei, pod jehož jurisdikci spadala i Aeliea. Zápas Eusebia, který jako arián byl poslán na dva roky do vyhnanství (zásluhou Makaria, který chtěl být sám metropolitou) a posléze na císařův příkaz exkomunikace zproštěn, ukazuje složitost vývoje vztahu k posvátným místům. Od zcela duchovní víry, která je nezávislá na nějakých zeměpisných místech, až po jejich propagaci, kdy „skrze Ježíšovo lidství se dostaneme ke Kristovu božství“. Toto napětí, které vyvolalo v historii vážné střety (obrazoborectví, reformace), je pro liturgii významné a nelze jej zcela odstranit.

Egerie

Z konce 4. stol. máme k disposici obsáhlý latinsky psaný pramen „Putování Egeriino“. Egerie byla zámožná poutnice, patrně pocházející z Galie, která se v letech 381-384 vypravila do Svaté země a s biblí v ruce navštívila řadu míst spjatých jak se Starým, tak s Novým zákonem. Velikonoce r. 384 prožila v Jeruzalémě a detailně popsala svým přítelkyním tamní oslavy.

Jeruzalém koncem 4. stol.

Na místech Golgoty a Ježíšova hrobu, které se v Ježíšově době nacházely vně hradeb, byl vybudován, v této době již uvnitř hradeb, komplex církevních staveb. Především hlavní pětilodní basilika Martyrion („Svědectví“), ve které byla uchovávána relikvie Ježíšova kříže. Kolem Ježíšova hrobu byla vylámána skála a nad hrobem byla postavena velká rotunda Anastasis („Vzkříšení“) o průměru 40 m. Mezi Martyriem a Anastazí bylo jakési atrium, jemuž vévodila Golgota - kousek původní skály s postaveným velkým křížem. Za Golgotou stála menší kaple.

Další stavby stály na Olivové hoře. V blízkosti vrcholu, nad jeskyní Eleona, kde Ježíš údajně hovořil se svými učedníky před svým zatčením, byla postavena basilika. Nedaleko odtud, přímo na vrcholu bylo místo Imbomon, odkud Ježíš údajně vstoupil na nebesa. Na cestě mezi Horou oliv a městem, tam, kde dříve stál dvorec Getsemany, byla rovněž basilika.

Další chrám byl vybudován na Sionu, místě, kam byla situována Ježíšova večeře na rozloučenou, a které bylo v těsné blízkosti Kaifášova domu.

Liturgicko-historický přehled jednotlivých dní Tridua

Den večeře Páně

Názvy

  • Památka večeře Páně Vespertina in Coena Domini (latinsky, používá již Augustin)
  • Svatý (velký) čtvrtek Holy Thursday (anglicky) Jeudi Sainte (francouzsky) Giovedi Santo (italsky) Jueves Santo (španělsky) – součást svatého týdne, končí doba postní a začíná Triduum (s počtem tří dnů Tridua je to podobné jako se třemi mušketýry…)
  • Maundy Thursday (anglicky) z lat. Mandatum což znamená příkaz lásky vyjádřený mytím nohou (J 13,34)
  • Zelený čtvrtek z něm.Gründonnerstag, které vzniklo lidovou etymologií z grienen či greinen (obojí znamená plakat čili „plačící čtvrtek“ – v dobách kanonického pokání byli v tento den zpět do komunia církve přijímání kajícníci označovaní „plačící“ (název Zelený čtvrtek je srozumitelný asi jako když eucharistii říkáme „mše“…)

Historie

Poutnice Egerie popisuje slavení předvelikonočního čtvrtku v Jeruzalémě v r. 384. Konaly se dvě eucharistické slavnosti. První v basilice Martyrium jako součást pravidelných nešpor, ovšem tento den předsunutých na 14 hod. Jejich součástí byla (mimořádně) eucharistie (klíčové texty jsou 1 K 11, 23-32 a Mt 26, 17-30). Druhá, mimořádná, za předsednictví biskupa (v době Egerie to byl stařičký sv. Cyril Jeruzalémský) v prostoru za křížem, při které všichni přijímali. Později, jak vyplývá z arménských lekcionářů, byla tato slavnost přesunuta na Sion – do baziliky na místě Ježíšovy večeře na rozloučenou (texty opět 1 K 11, 23-32 a Mk 14, 1-26). Po této liturgii byla krátká doba odpočinku před celonoční slavností. Jak popisuje Egerie, slavnost začíná v 19 hod v basilice Eleona na vrcholu Olivové hory. Hlavním textem byl J 13,18 – 18,1, doplněný množstvím „velmi příhodně zvolených“ žalmů s antifonami. Odtud se odchází k Imbomonu, místu Ježíšova nanebevstoupení, kde se čte L 22, 1-65. Následuje zastávka v jeskyni „místnosti učedníků“ s Mk 14, 27-72. Kolem půlnoci se odchází ke dvorci Getsemane, kde se čte o zatčení Mt 26, 31-56. Při prvním kohoutím kokrhání sestupuje průvod za lkaní do města. U kříže (na atriu mezi basilikou Martyriem a rotundou Anastazí) se čte o odsouzení Ježíše J 18, 2-27 a před východem slunce se přejde na Sion ke sloupu bičování, kde pokračuje čtení J 18,28 – 19,16. Slavnost je postavená na chůzi místy, kde se příslušné události odehrály, a čtení odpovídajících perikop. Všechna středověká města byla stavěna „jako Jeruzalém“ s místy, které jednotlivé události připomínaly.

V 7. století v Římě se podle Gelasiánského sakramentáře[2] slavily tři eucharistie: ráno Missa Reconciliationis, při které byli znovu přijímáni kajícníci, v poledne Missa Chrismatis spojená s žehnáním olejů a večer Missa Vespertina na památku Ježíšovy večeře na rozloučenou.

Den přijetí kajícníků

Kajícníci („plačící“) byli přijímání po mnohaletém pokání zpět do církve, jako bezprostřední příprava na přijetí eucharistie. Obřad se skládal z promluvy biskupa a ze zpěvu žalmu 51, kde se po každém verši opakovalo responsorium „Rozpomeň se mne, Pane, až přijdeš do svého království“ nebo „Odpuštění, odpuštění, odpuštění!“ Nakonec biskup vložil ruku na každého kajícníka. Zbytek tohoto obřadu se zachoval jen v dominikánském ritu, kde po recitaci sedmi kajících žalmů vztahuje celebrant ruku nad shromáždění a pronáší absoluční modlitby. Ve středověku se na sever od Alp při tomto obřadu používala červená liturgická roucha, která se pak při slavení eucharistie vyměnila za zelená. Snad lze i odtud odvozovat český název „Zelený čtvrtek“.

Den žehnání olejů

Tak, jak kanonická forma pokání mizela, a také z důvodu přísného eucharistického postu došlo k redukci na jednu ranní mši na památku „večeře“ Páně. V biskupských chrámech se během ní žehnaly oleje. Relativně jednoduchý římský obřad, při kterém biskup světil s dvanácti kněžími, sedmi jáhny a sedmi podjáhny oleje, byl v Galii, která si libovala v obřadnosti, velmi zdramatizován a obohacen.

Když byla v r. 1956 jako předzvěst II. Vatikánu obnovena večerní liturgie (s pouhým tříhodinovým postem předem), bylo nutné též vytvořit/obnovit biskupskou liturgii s obnovou závazků ordinovaných a s žehnáním olejů, slavenou dopoledne.

Přijetí hosta v Orientě zahrnovalo umytí (nohou), pomazání olejem a společné jídlo. Tato znamení se stala součástí iniciace křesťana, která znázorňuje přijetí Kristem (křest, biřmování/myropomazání a eucharistická hostina). Ježíš se setkává s hříšnicí, která mu pomazala nohy vzácným olejem (L 7, 36-50). Užití oleje v liturgii je doloženo, např. v nejstarší vrstvě Apoštolské tradice (zač 3. stol., možná i konec druhého) je zmíněno přinášení oleje spolu s eucharistickými dary: „Jestliže někdo přinese olej, ať (biskup) vzdá díky stejným způsobem jako při obětování chleba a vína. Nemusí pronést stejná slova, ale podobným způsobem ať vzdá díky: Posvěť tento olej, Bože, a dej zdraví těm, kteří jím budou pomazáni a přijmou jej. Tak jako jsi pomazal krále, kněze a proroky, tak jím posilni všechny ty, kteří ho přijímají, a poskytni zdraví těm, kteří ho užívají.“[3] V mladší vrstvě Apoštolské tradice (asi 5. stol.) se v rámci křtu používají dva oleje: olej exorcismu (katechumenů) a olej díkůčinění (křižmo)[4]. V době udílení křtu (křtili jáhni) pronáší biskup nad olejem modlitbu díků (proto olej díkůčinění) a po vystoupení z baptisteria pomazává neofyty. 

Mystagogické katecheze Cyrila Jeruzalémského popisují pomazání celého těla před křtem[5]

a po křtu pomazání vonnou mastí na čele, uších, nosu a hrudi po křtu, znázorňující působení Ducha svatého.[6]

Dopis papeže Inocence biskupovi Deccentiovi do Gubbio z 19.3.416 uvádí, že je kněžím povoleno mazat křižmem, ale pouze křižmem posvěceným od biskupa.

Jednotný ritus římské církve pro žehnání olejů uvádí až Pontificale Romanum[7], vydané za papeže Benedikta XIV. Před koncem eucharistické modlitby je zařazeno žehnání oleje nemocných a po přijímání žehnání oleje katechumenů a křižma.

Obdobně je obřad uspořádán v českém vydání Římského pontifikálu (2008). Velká eulogie nad křižmem je uvedena ve dvou variantách. Variantně je možné zařadit žehnání olejů po alokuci biskupa na závěr bloku slova. Křižmo je směs olivového (nebo jiného rostlinného) oleje a balzámu (nebo jiné aromatické přísady).

Missu chrismatic slaví ve čtvrtek dopoledne biskup se svým presbyteriem; je možné ji slavit i pár dní dříve. Křižmo je dnes v římské církvi využíváno při iniciačních svátostech (křtu a biřmování), při svěcení kněží (pomazání rukou) a konsekraci biskupů (pomazání hlavy) a při žehnání liturgických prostor a některých předmětů. Je jím vyjádřena sounáležitost presbyteria (kněží a jáhnů) s biskupem. Biskup je tak symbolicky přítomen každé křesťanské iniciaci, i když např. nemůže být přítomen fyzicky.

V byzantské církvi trvá příprava myra několik dnů (od večera Květné neděle až do čtvrtku). V pondělí až středu probíhá nepřetržité „vaření“ spojené s modlitbami a postupným přidáváním desítek ingrediencí. Zpravidla se koná v klášterech, neboť je třeba větší množství služebníků, kteří se při nepřetržitém míchání myra střídají. Předsedání je vyhrazeno patriarchům či arcibiskupům autokefálních církví. K této slavnosti zvou zástupce episkopátu a presbyterátu. Koná se přibližně jednou za deset let, když patriarcha vyhlásí „myrový“ rok. Některé orientální církve, např. arménská, nemají vázáno žehnání myra na Velikonoce.

Obdobně jako všichni pokřtění obnovují své závazky vyplývající z obecného kněžství o vigilii, tak v rámci Missy chrismatis jsou obnovovány závazky kněžství služebného. Obnova závazků vyplývajících z ordinace se objevuje až v misále Pavla VI v r. 1970. Je to další vyjádření propojení biskupa s presbyteriem.

Den večeře na rozloučenou

Zatímco Missa Chrismatis je slavností služebného kněžství, večerní liturgie dává důraz na kněžství obecné. Obzvláštňuje ji mytí nohou, které bylo od r. 1956 znovu zařazeno do liturgie po evangeliu (a homilii) o mytí nohou (J 13, 1-17.31b-35). Synoptici mají jako součást Ježíšovy večeře na rozloučenou zprávu o ustanovení eucharistie, Janovo evangelium zprávu o mytí nohou.

Jak se mytí nohou do římské liturgie dostalo, není zcela jasné. Objevuje se v sedmém století a možná se rozšířilo z Jeruzaléma, kde se začalo praktikovat v polovině pátého století. Ovšem již ve 4. století je součástí ambroziánského křestního ritu. Je zařazeno po průchodu baptisteriem a mazání křižmem a před oblečením do bílého roucha. Ve spisu de Mysteriis, který je připisován Ambrožovi, je toto mytí interpretováno[8] jako jakási obnova křtu – "Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čisti, ale ne všichni.“ (J 13,10) Vzhledem k tomu, že Velikonoce jsou především svátky křtu a jeho obnovy, jednotlivé obřady zasahují do všech dnů Tridua. Je vyjádřena i úzká souvislost křtu a eucharistie – obou iniciačních svátostí (biřmování ještě v této době nebylo od křtu odděleno).

V liturgii slova se čte nejprve Ex 12 o hodu beránka, potom nejstarší zpráva ustanovení večeře Páně (1 K 11) a následuje čtení o mytí nohou (J 13). Po homilii předsedající symbolicky myje nohy zástupcům obce, tak jako Kristus dvanácti. Tuto službu vykonával v Izraeli poslední otrok. V současné době je součástí slavení každé večeře Páně v Apoštolské církvi či v církvi Adventistů s.d. (slaví se 4 x ročně).

Nedokážeme říci, zda se v případě Ježíšovy večeře s Dvanácti jednalo o pesachový seder, či nikoli. Pro ustavení eucharistie to však není důležité. Každé židovské jídlo obsahovalo požehnání spojené s lámáním chleba, kam bývá situována Ježíšova velmi krátká řeč nad chlebem (snad dvě slova: toto-já) a díkůvzdání po jídle, kam je kladena řeč nad kalichem.

Před jídlem - birkat ha-moci

Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, Králi světa, jenž dává vyrůst chlebu ze země.

Po jídle - birkat ha-mazon

1. birkat ha-zan („požehnání za pokrm“)

Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, Králi světa, jenž živí celý svět svou dobrotou a přízní, milostí a milosrdenstvím, jenž dává jídlo každému stvoření, neboť jeho milost trvá na věky. Díky jeho nesmírné dobrotě nám jídlo nikdy nescházelo a nikdy nám scházet nebude: neboť je to díky jeho velikému jménu, že živí a podporuje všechny, udílí svá dobrodiní všem a připravuje pokrm všem svým stvořením, která stvořil. Požehnaný jsi, Hospodine, jenž živí všechny bytosti.

Večerní liturgie obsahuje výrazný předěl. Zatímco úvod, blok slova i eucharistický blok mají radostný charakter, závěr, který končí tichem a modeluje Ježíšův zápas v Getsemanech, je vážný. Předtím jsou odneseny eucharistické způsoby. Ještě před poslední reformou se potom odhalovaly oltáře jako znamení Ježíšova vysvlečení vojáky v Pretoriu.

Struktura současné reformované liturgie

(dle Book of Common Worship Presbyterian Church USA, Westminster/John Knox Press 1993, str. 269-79)

Úvodní obřady

Pozvání k bohoslužbě:

            Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali; jako já miluji vás, abyste se i vy navzájem milovali. (J 13,34)

            Dnes se Kristus - Beránek boží odevzdal do rukou těch, kteří ho zabili.
            Dnes se Kristus shromáždil se svými učedníky v horní místnosti.
            Dnes Kristus vzal ručník a myl nohy učedníkům,
            čímž nám dal příklad, abychom tak sloužili jedni druhým.

            Dnes nám Kristus, náš Bůh, dal tento svatý svátek,
            kdy jíme tento chléb
            a pijeme tento kalich
            máme tak účast na jeho svaté oběti,
            na jeho zmrtvýchvstání,
            a na jeho vládě v nebi v den poslední.

Denní modlitba

            Modleme se (po chvíli ticha předsedající pokračuje)

            Svatý Bože, zdroji veškeré lásky,
            Ježíš, v noci kdy byl zrazen,
            dal svým učedníkům nové přikázání,
            aby se navzájem milovali, tak jako on miloval je.
            Zapiš toto přikázání do našich srdcí;
            ať sloužíme druhým,
            když Ježíš byl služebníkem všech,
            a dal svůj život a zemřel za nás,
            ale žije a vládne s tebou a Duchem Svatým,
            jediným Bohem, nyní i navěky. Amen,

Hymnus, žalm nebo spirituál

Vyznání a slova odpuštění

Pozdravení pokoje

Hymnus, žalm, kantikum nebo spirituál

Blok slova

Prosba o osvícení Duchem svatým

První čtení Ex 12, 1-14

Žalm 116, 1-2.12-19

Druhé čtení 1 K 11, 23-26

Evangelium J 13, 1-17. 31b-35

Kázání

[Vyznání, nebo přihlášení k víře]

[Mytí nohou]

Přímluvy

Eucharistický blok

Příprava darů (chléb a víno mohu být přinášeny na stůl, zatímco se může zpívat žalm, hymnus, doxologie či spirituál)

Pozvání ke stolu Páně (na základě 1 K 11, 23-26; L 22, 19-20

Velké díkůvzdání (eucharistická modlitba se speciálními embolismy pro tento den)

Modlitba Páně

Lámání chleba

Přijímání

Modlitba po přijímání

Závěr variantně:

buď Obnažování kostela

            Jsou odneseny svíce, textilie a veškerá výzdoba kostela.

            Během toho se může číst Ž 22 nebo se shromáždění může
            sklonit nebo klečet v tiché modlitbě. Požehnání není.

nebo

Hymnus, žalm nebo spirituál

Poslání slovy: Jděte v pokoji. Jako Kristus miluje vás, milujte se navzájem.

Všichni odcházejí v tichosti.

 

Den utrpení Páně (Velký pátek)

Názvy:

Latinsky: Feria Sexta in Passione Domine (šestý den utrpení Páně)

Anglicky  Good Friday, holandsky Goede Virjdag (dobrý pátek)

Španělsky Viernes Santo, italsky Venerdi Santo, francouzsky Vendrendi Sainte (svatý pátek)

Německy Karfreitag (smutný, plačtivý pátek)

Historie Velkého pátku

Egerie píše, že po celonoční bohoslužbě účastníci odcházejí v pátek ráno před svítáním domů si trochu odpočnout, ale již dopoledne probíhá v atriu mezi Martyrionem a Anastazí u Kříže adorace relikvie kříže.

„Biskup se posadí na křeslo, před něj je umístěn stůl pokrytý plátnem; kolem stolu stojí jáhnové a je přinesena skříňka z pozlaceného stříbra, v níž je svaté dřevo kříže, je otevřena a vystavena, a na stůl se položí dřevo kříže i nápis. Když je položeno na stole, sedící biskup uchopí rukama konce svatého dřeva a jáhnové, kteří stojí kolem, hlídají. Hlídá se tak proto, že je zvykem, že všechen lid přichází jeden po druhém, jak pokřtění věřící, tak katechumenové, u stolu se pokloní, políbí svaté dřevo a odejdou. A protože se říká, že kdysi se někdo do svatého dřeva zakousl a kousek ho ukradl, proto je nyní tak hlídáno od jáhnů, aby se nikdo z příchozích znovu neodvážil to udělat.“

V poledne končí individuální adorace a začíná tříhodinová bohoslužba. Sestává se z devíti bloků, z nichž každý je uveden žalmem, po kterém následuje SZ čtení, NZ čtení a po 5.-8. bloku evangelium. Blok je vždy zakončen modlitbou. Díky arménskému lekcionáři známe perikopy, které byly čteny. První až osmý blok se koná v atriu pod širým nebem:

Ž 35, ant. v. 11                       Za 11, 11 14      Ga 6, 14-18

Ž 38, ant v. 17                        Iz 3, 9b-15         Fp 2, 5-11

Ž 41, ant v. 6                          Iz 50, 4-9           Ř 3, 6-11

Ž 22, ant v. 18                        Am 8, 9-12        1 K 1, 18-31

Ž 31, ant v. 6                          Iz 52,13 - 53,12 Žd 2, 11-18         Mt 27, 1-56

Ž 69, ant v. 23                        Iz 63, 1-6           Žd 9, 11-28         Mk 15, 1-41

Ž 88, ant. v. 4b+5a                 Jr 11, 18-20       Žd 10, 19-31       L 22,66 - 23,49

Ž 102, ant v.1                         Za 14, 5-11        1 Tm 6, 13-16     J 19, 17-37

Na devátý blok se přechází do basiliky v Martyrion, kde se čte:

Jr 11,18 - 12,8        Iz 53, 1-12      Ž 22, antifona v.18

Závěr se odehrává v15 hod. u Atastáze, kde se čte perikopa o ukládání Ježíšedo hrobu Mt 27, 57-61

 

Původně byl tento den přísně aliturgický, t.j. nekonaly se vůbec žádné bohoslužby. Byl to den postu a smutku. Víme, že někde byly tento den i uzavřeny kostely, neboť 4. synoda toledská kárá tento nesprávný výraz smutku. Tento den nebyl nikdy svátkem, pouze byla již Konstantinem Velikým zakázána soudní líčení.

Liturgii slova uvádí Augustin. Tvořily ji zejména pašije. V římské liturgii se od 7. stol. dodnes uchovala podoba liturgie slova tvořená trojicí čtení, z nichž nejdůležitější jsou Janovy pašije, doplněná mezizpěvy a ukončená modlitbou za obecné potřeby (přímluvami). Během poslední reformy byla dvě starozákonní čtení užívaná po třináct století (Oz 6, 1-6; Ex 12, 1-11) nahrazena dvojicí Iz 52,13 - 53,12 (čtvrtá píseň o božím služebníkovi) a Žd 4, 14-16; 5, 7-9. Jednotlivé přímluvy mají tři části - výzvu k modlitbě, ticho k modlitbě a závěrečnou předsednickou oraci. Obsah přímluv doznal podstatných změn. Např. výzva k modlitbě za Židy v Piově misálu, používaném až do r. 1955, zněla takto:

Modleme se i za proradné Židy, aby Bůh a Pán náš odňal clonu z jejich srdcí, by i oni uznali Ježíše Krista, Pána našeho.

V rubrice bylo uvedeno, že se neodpovídá Amen, ani lid není vybídnut k pokleknutí, aby se nepřipomínalo, jak Židé na posměch před Kristem poklekali.

Dnešní znění:

Modleme se také za židy. Vždyť oni jsou první, kteří poznali jméno Hospodina, našeho Boha. Kéž ho stále více milují a kéž věrně zachovávají smlouvu, kterou s nimi uzavřel.

Zajímavý je též úvod k modlitbě za jednotu křesťanů:

Modleme se i za bludaře a rozkolníky, aby je Bůh a Pán náš za všelikých bludů vytrhl a ke svaté matce Církvi katolické a apoštolské ráčil nazpět povolati.

Dnes zní:

Modleme se také za všechny bratry a sestry věřící v Krista. Kéž Bůh a Pán náš sjednotí všechny, kdo žijí podle poznané pravdy, a kéž dovede svou církev k dokonalé jednotě.

Tam, kam se dostala část kříže nalezeného císařovnou Helenou, se vyvinul po vzoru Jeruzaléma obřad uctívání kříže. Doprovodné zpěvy, tzv. „výčitky“, jsou rovněž východního původu a pocházejí z apokryfní 4. a 5. knihy Ezdrášovy. Text i melodie dalšího zpěvu  – Trishagionu jsou byzantského původu. (Je součástí každé liturgie sv. Jana Zlatoústého.)

Během uctívání kříže se od raného středověku zpívá hold kříži: v Římě antifona "Ecce, lignum crucis", v galikánské liturgii trishagion (Ajus) a improperia. Obojí nakonec vešlo do oficiálních římských knih. Improperia byla ve vrcholném středověku dopracována do dnešní podoby s tendencí vysloveně antijudaistickou. (Veliký pátek byl ve středověku dnem, kdy nejčastěji propukala nekřesťanská a nelidská nenávist vůči Židům v krvavé pogromy.) Jejich obsah je navíc vysloveně monofysitický, dokonce naivně patripasianistický. Je proto nutno se jich přes jejich poetickou krásu vzdát. Máme štěstí, že ve starých kancionálech je mnoho písní o trpícím Spasiteli, které na tomto místě možno použít. Z nich nejkrásnější je píseň "Kristus příklad pokory" od br. Lukáše Pražského.

  (B. Bouše - Pokus o katolickou liturgiku)

V Římě byl zpočátku tento den aliturgický; později se slavila jen missa praesanctificatorum, tj. přijímání bez eucharistické modlitby s chlebem, který byl připraven na Zelený čtvrtek. Oficiálně si římský misál tuto „suchou mši“ dosud ponechal. Nicméně je dnes pouhé přijímání pod jednou na Velký pátek přežitý anachronismus. Reformační církve slaví v duchu své teologie tento den jako jeden ze svých největších svátků (je dnem pracovního klidu) a přistupují zvlášť hojně ke stolu Páně. Pro večeři Páně na Velký pátek mluví tedy i důvod ekumenický. Nicméně se zdá, že je vhodnější vzdát se večeře Páně na Velký pátek, než neslavit večeři Páně na Zelený čtvrtek. Tímto směrem se nejnověji vyvíjí praxe i církví vzešlých z reformace.

Uvádí se, že liturgie „předem posvěcených darů“ má původ na Východě. V byzantském ritu se slaví středy a pátky Velkého postu a první tři dny Svatého týdne. Je uchováván pouze eucharistický chléb, ale jeho spojením s vínem dochází ke „konsekraci“ vína a přijímání se děje pod obojí způsobou.

Na mnoha místech se u nás v tyto dny společně modlili tzv. Temné hodinky, matutinum s laudami, při nichž se zvlášť slavnostně zpíval Jeremiášův pláč, který se jinak při bohoslužbách nečte. Možná, že by bylo lze udržet tento krásný zvyk alespoň zčásti. Jeremiášův pláč by mohl být např. úvodem k zpovědi ve středu před Zeleným čtvrtkem, mohl by být čten pozdě večer na Velký pátek nebo ráno na Bílou sobotu. Představený nebo lektor by mohl začít čtení úvodem, který je ve Vulgátě (není důležité, že je nehistorický):

I stalo se, když do zajetí veden byl Izrael a Jeruzalém zpustošen byl, seděl Jeremiáš prorok pláče a kvíleje naříkáním tímto v Jeruzalémě, a hořkou myslí vzdychaje a lkaje, řekl:

Po každé kapitole by mohli zpěváci zazpívat latinsky antifonu: Jerusalem, Jerusalem, converter ad Dominum, Deum tuum. Po antifoně by bylo vhodné zachovat chvíli mlčení.

Paraliturgie Velkého pátku

Od pozdního středověku byly u nás oblíbené tzv. boží hroby, tumby, podobající se jeskyni, připomínající jeruzalémskou Anastazi. Tento zvyk horlivě podporovali jezuité, kteří do „hrobu“ ještě umístili monstranci s eucharistickým chlebem. Chtěli tak dát Velkému pátku slavnostní charakter, aby se katolíci tento den vyrovnali protestantům. V sobotu večer se pak konal slavnostní průvod s monstrancí, tzv. „vzkříšení“. Že tyto akce měly s liturgií pramálo společného, není třeba zdůrazňovat. Nicméně se konaly v době, kdy vlastní liturgie (včetně velikonoční vigilie) se konaly ráno (s ohledem na přísný eucharistický půst) a byly mnoha lidem nedostupné. Navíc mohly tyto paraliturgické úkony probíhat, na rozdíl od liturgie, ve srozumitelné řeči.

Křížová cesta vznikla v prostředí františkánského řádu (podobně jako jesličky). Na různých místech měla různý počet zastavení. V roce 1731 papež Klement XII. uznal 14 františkánských zastavení za závazná pro celou církev. Masové rozšíření u nás nastalo až v 19. století.

Protestantskou analogií křížové cesty je bohoslužba sedmi posledních slov Ježíše na kříži. Z evangelií jsou vybrány krátké úseky Ježíšových řečí - „slova“, která jsou určena k meditaci. Meditace byly zhudebněny – např. oratorium J. Haydna.

Současná římská podoba Velkého pátku

Současná liturgie má čtyři bloky: blok slova s pašijemi, velké přímluvy, uctívání kříže a přijímání (ze zásoby, pod jednou způsobou). Mezinárodní pracovní skupina liturgických komisí německy mluvících zemí navrhla pro třetí vydání římského misálu precizně provedené revize slavení Tridua.[9] Nejvýrazněji se dotýkají právě Velkého pátku. Jsou navrženy jen tři bloky a v jiném pořadí. I když Vatikán návrhy nepřijal, nebo možná právě proto, za pozornost stojí.

Liturgie slova

Sledujeme-li návrh mikrostruktury bloku slova, pak namísto dosavadního 1. čtení (Iz 52,13 - 53,12 – čtvrtá píseň o božím služebníkovi) je možno volit také např. Ex 12, 1-11 (krev beránka), Gn 22, 1-18 (obětování Izáka). Jako 2. čtení je možné volit např. Fp 2, 5-11 (hymnus o Kristu) Ř 5, 6-11 (smíření skrze Kristovu smrt) či nějakou pasáž z listu Židům (ze kterého je vzata i dosud užívaná perikopa). Pašije mohou být z Janova evangelia jako dosud, či z jiného evangelia.

Uctívání kříže

Pozdvižení kříže se děje jako doposud za zpěvu "Ecce, lignum crucis (Hle, dřevo kříže)". Další zpěvy nechává návrh volné.

Přímluvy

Text velkých přímluv by měla podle návrhu sestavit konkrétní slavící obec. Není detailně předepsán. Je doporučováno zachovat jejich počet (10). Za cenu sloučení některých jiné doplnit. Dosud je celá polovina proseb zaměřena dovnitř církve. Např. druhou přímluvu - za papeže – je možno sloučit s přímluvou třetí – za ostatní služebníky církve. K prosbě za katechumeny je vhodné nově připojit prosby za biřmovance a prvokomunikanty. Doplnit prosby např. za uprchlíky, všechny problémy související s napětími sever-jih, východ-západ, prosby za nepřátele a zemřelé. Přímluvy končí Otčenášem a závěrečnou orací, která je beze změny.

Struktura současné reformované liturgie

(dle Book of Common Worship Presbyterian Church USA, Westminster/John Knox Press 1993, str. 281-291)

Úvodní obřady

Pozvání k bohoslužbě (např. následujícím dialogickým způsobem)

            Pochváleno buď jméno Hospodina, našeho Boha.

            Který nás vykoupil z hříchu a smrti.

            Pro nás a pro naši spásu, byl Kristus poslušný až k smrti,
dokonce k smrti na kříži.

            Pochváleno buď jméno Hospodina, našeho Boha.

Denní modlitba

            Milosrdný Bůže,
nechal jsi svého Syna trpět zmarem kříže.
Chraň nás před tvrdosti srdce.
A když patříme na toho, který za nás zemřel,
ať litujeme a vyznáváme své hříchy,
a přijímáme tvou všeobjímající lásku,
v Ježíši Kristu, našem Pánu. Amen.

Hymnus, žalm, kantikum nebo spirituál

Blok slova

Prosba o osvícení Duchem svatým

První čtení Iz 52,13 – 53,12

Žalm 22

Druhé čtení Žd 10, 16-25 nebo Žd 4, 14-6; 5, 7–9

Antifona, hymnus, žalm, kantikum nebo spirituál

Evangelium J 18,1 – 19,42

Kázání

Hymnus

Slavnostní přímluvy

            podle starořímského vzoru obsahují uvedení tématu, ticho a předsednickou modlitbu. Je uvedeno pět obsáhlých modlitebních okruhů: 1. Za jednu svatou všeobecnou a apoštolskou církev, její služebníky, za místní křesťanskou obec, za ty, kteří budou pokřtěni. 2. Za všechny národy a lidi na světě, jejich světské autority, všechny kdo slouží společnému dobru. 3. Za ty, kdo jsou v nouzi, o hladu, bez domova, pronásledování, vězněni atd. 4. Za ty, kteří neslyšeli Kristovo evangelium, za ty, kteří ztratili víru, za ty, kdo jsou ke Kristu lhostejní, za ty kteří křesťany pronásledují i za ty, kdo jsou pronásledováni, za ty, kdo ve jménu Krista pronásledují ostatní. 5. Za dar života podle evangelia, za zemřelé.

Modlitba Páně

Slavnostní výčitky u kříže (poté co je přinesen dřevěný kříž, nejlépe hrubě tesaný)

Žalm, hymnus nebo spirituál

Všichni odcházejí v tichosti

 

Vigilie Zmrtvýchvstání Páně

Nejdůležitější liturgií celého roku je velikonoční vigilie, která je především křestní slavností. V liturgii se setkávají dvě myšlenkové roviny - vzpomínka na zmrtvýchvstání Kristovo a slavnost zmrtvýchvstání nových členů církve ve křtu. Pojmem vigilie („bdění“) se označuje liturgii na konci noci, zatímco pro liturgii na začátku noci užíváme termín lucernarium. Často se však (z praktických důvodů) slaví vigilie večer.

Egerie, když popisuje velikonoční vigilii bazilice Martyrium v Jeruzalémě, píše, že probíhá „jako u nás“, tj. v pravděpodobně v Galii, odkud přicházela. Hlavní náplní byl křest. Již na začátku doby postní byli z katechumenů vybráni čekatelé křtu, které celou dobu do Velikonoc biskup vyučoval. Po pěti týdnech jim bylo předáno spolu s výkladem symbolum (vyznání víry). Ve velikonočním týdnu (tj. již po křtu) probíhaly tzv. mystagogické katecheze, při kterých biskup novokřtěncům vysvětloval vše, o se při křtu událo.[10]

Současná římská velikonoční vigilie má čtyři části: blok světla, blok slova, křestní blok a eucharistii. Tři ze čtyř částí vrcholí velkou eulogií. Při bloku světla je to exultet, v rámci bloku křtu eulogie nad vodou, středem bloku eucharistie je eucharistická modlitba, blok slova vrcholí čtením evangelia.

Je vedena diskuse, zda by se nedalo najít vhodnější uspořádání. Klemens Richter[11] uvažuje o struktuře, při které se začíná blokem slova. Svítí jen nejnutnější osvětlení pro lektory. Předsedající pozdraví shromáždění, následuje úvodní slovo a hned čtení se svými žalmy a oracemi. A to jak čtení starozákonní, tak novozákonní. Gloria před epištolou odpadá, nebo je použito jako děkovný hymnus po přijímání. Stejně tak slavnostní aleluja před evangeliem je přesunuto jako aklamace po exultet. Během čtení evangelia je zapálena velikonoční svíce.[12] Poté je svíce spolu s velkopátečním křížem (naznačení jednoty základních spásných činů: Kristovy smrti a zmrtvýchvstání) nesena průvodem se zastávkami, při kterých se zpívá „Lumen Christi“ a účastníci si zapalují svíce. Následuje exultet, na který shromáždění odpovídá zpěvem aleluja. Liturgie pak pokračuje křtem, jeho obnovou a eucharistií. Homilie je zařazena jako úvod ke křestnímu bloku, přímluvy mezi blok křtu a eucharistie.

Blok světla

Liturgie Veliké noci začíná zažehnutím světel, jako začínala všechna stará lucernaria. Její radostný obsah snese hru a různé staré zvyky, které by byly jindy už neúnosné, ale při této slavnosti vytvářejí veselé velikonoční prostředí. Obřad světel prošel poměrně složitým vývojem a prolínal celou vigilii. Ještě Piův misál z r. 1570 má tento pořad:

1. žehnání ohně

2. zapálení svíce (menší) od nového ohně

3. postupné zapalování trojramenné svíce během průvodu do kostela, Exultet

4. zapálení velikonoční svíce (paškálu) s požehnanými kadidlovými zrny

5. zapálení svící celého kostela

6. starozákonní liturgie slova

7. svěcení křestní vody, ponořování paškálu do křtitelnice (zpívalo se vždy o tón výš: Nechť sestoupí v plnost tohoto pramene moc Ducha svatého)

8. novozákonní liturgie slova

9. eucharistická liturgie

Dnešní ritus[13] předpokládá žehnání ohně, od kterého se rozsvítí paškál (případně se přímo rozsvítí paškál). Užití kadidlových zrn je dobrovolné. Postupné narůstání světla během průvodu je naznačeno tak, že při prvním „Lumen Christi“ je rozsvícen paškál, při druhém (u vchodu do kostela) svíce účastníků slavnosti a při třetím svíce v kostele. Průvod se světlem na Východě má opačný směr. Vychází z oltáře, postupně si rozsvěcuje svíce shromáždění v chrámu a nakonec proud světla pokračuje z chrámu ven. Takový způsob má srozumitelnější theo-logiku: světlo Kristovo vychází z hrobu do celého světa.

Slavnost světla vrcholí starověkým velikonočním hymnem Exultet, který je připisován sv. Augustinovi. Exultet byl od počátku árií, parádním zpěvem, u něhož šlo především o hudební krásu, i když sám text je zajisté krásná, ovšem těžko přeložitelná báseň. Ve středověku se objevují bohatě ilustrované exultetové role. Byl to svitek s notami, podle kterých diakon hymnus zpíval. Text s notami byl doplněn až 30 obrázky, které byly vzhledem k notám vzhůru nohama, takže při odvíjení svitku z ambonu je slavící shromáždění vidělo ve správné poloze. Jednalo se zřejmě o první „multimediální“ pořad. Lidé nerozuměli latinskému textu, ale obrázky jim ukazovaly, o čem se zpívá.

Blok slova

Obsažná liturgie slova je bezprostřední přípravou na křest. Lekcionáře obsahují perikopy připomínající nejvýznamnější události spásy. Klíčovou perikopou je Ex 14 o průchodu Rákosovým mořem. Je škoda, že nové lekcionáře nezařazují perikopu o třech mládencích v ohnivé peci (Dan 3), která byla pro svůj soteriologický význam nejdůležitější součástí každé starověké vigilie.[14]

Perikopy velikonoční vigilie

Pramen: Meyer, B.H., Gottesdienst der Kirche, 5. díl, Verlag Friedrich Pustet, Regensburg

Jeruzalém

5. stol

Západní Syrie 5.st

Východní Syrie 5.st

Gregoriánský systém

Starogelasiánský

Římský

1570

Římský

 

Starokatol.

Ekum.

RCL

Gn 1 stvoření

Př 31

žena stateč

 

Gn 1 stvoření

Gn 1 stvoření

Gn 1 stvoření

Gn 1 stvoření

Gn 1/Gn 2

stvoření

Gn 1 stvoření

Gn 22 obět Izáka

Job 27-28

moudrost

Gn 22 obět Izáka

Ex 14 Rudé moře

Gn 5

rodokmen

Gn 5

rodokmen

 

Gn 6-9

Noe

Gn 7-9

potopa

Ex 12 hod beránka

Dan 3

pec

 

Iz 4

tříbení

Gn 22 obět Izáka

Gn 22 obět Izáka

Gn 22 obět Izáka

Gn 22 obět Izáka

Gn 22 obět Izáka

Jonáš

celý

Jonáš

celý

Jonáš

celý

 

Ex 14 Rudé moře

Ex 14 Rudé moře

Ex 14 Rudé moře

Ex 14 Rudé moře

Ex 14 Rudé moře

Ex 14 Rudé moře

Joz  2

zvědové

Gn 8

po potopě

Iz 54

plesej nepl

Iz 54

plesej nepl

Iz 54

plesej nepl

Iz 54

plesej nepl

 

 

Iz 60

světlo

2 Sa 24

sčítání

Iz 60

světlo

neb Dt 31

M. umírá

 

Bar 3

Iz 55

pojďte

Iz 55

pojďte

Iz 55

pojďte

Job 38

boží řeč

 

 

 

Ez 37

kosti

Ez 37

kosti

Bar 3

 

Bar 3

neb Př 8-9

2 Kr 2

Eliáš nane

2 Kr 2 (4)

Eliáš nane

 

 

Iz 4

tříbení

Iz 4

tříbení

Ez 36

srdce z ma

Ez 36

srdce z ma

Ez 36

srdce z ma

Jr 38 (31)

záchrana

Jr 16

návrat

 

 

Ex 12 hod beránka

Ex 12 hod beránka

 

Ez 37

kosti

Ez 37

kosti

Joz 1

 

 

 

 

 

Jon 3

 

 

Sf 3

Ez 37

kosti

Ez 37

kosti

 

 

Dt 31

M. umírá

Dt 31

M. umírá

 

 

 

Dan 3

pec

Iz 52 (60)

dobrá zprá

 

 

Dan 3

pec

Dan 3

pec

 

 

 

 

Gn 22 obět Izáka

 

 

 

 

 

 

 

 

Ex 12-14

 

 

 

 

 

 

 

 

1 K 15

vzkříšení

1 K 15

vzkříšení

Ř 5-6

smíření

Ko 3, 1-4

nový život

Ko 3, 1-4

nový život

Ko 3, 1-4

nový život

Ř 3, 3-11

křest

Ř 6, 3-11

Ř 3, 3-11

křest

 

neb Ef 1-2

hymny

 

Mt 28, 1-7

prázdný h

Mt 28, 1-7

prázdný h

Mt 28, 1-7

prázdný h

synoptik

prázdný h

synoptik

prázdný h

synoptik

prázdný h

Na každé ze SZ čtení (zpravidla se jich volí sedm) navazuje příslušný žalm a předsednické modlitba.

Blok křtu

Vrcholem vigilie je iniciační liturgie (udílení křtu, biřmování a eucharistie fotisomenům) a obnova křtu celé obce. I významné ekumenické dokumenty, které podepsala i řada českých protestantských církví, uvažují jako možnost obnovovat křest právě o velikonoční vigilii:

Křest musí byt ustavičně znovu potvrzován. Nejobvyklejší formou takového po­tvrzení je slavení večeře Páně. Obnova křestních slibů se může konat i při jiných příle­žitostech, např. při každoročním slavení paschálního mystéria či při křtu jiných osob.

Komentář k odstavci 14c, Dokumenty ekumenické konvergence, Komise pro víru a řád Světové rady církví 1982

Je třeba důkladněji vykládat význam křtu a napomáhat rozvoji křestního vědomí a upamatování na křest (např. při slavnosti velikonoční vigilie).

Křest v učení a praxi. Závěr věroučných rozhovorů přijatý na 4. Valném shromáždění Leuenberského společenství ve Vídni 9.5.1994; odst. IV/3

Liturgicky se obnova děje starobylou formou Apostolika rozděleného do tří otázek, které předsedající pokládá přítomným, když předchází tři otázky, kterými se členové slavící obce zříkají zla.

Pokud se křtí (a vigilie je nejvhodnější termín křtu celého roku) a biřmuje, pak všechny doprovodné obřady se slaví v sobotu během dne (exorcismy, mazání olejem katechumenů, volba jména, Efeta a pod.) a při vigilii ve velkém shromáždění se dostane na klíčové části.

Struktura současné reformované liturgie

(dle Book of Common Worship Presbyterian Church USA, Westminster/John Knox Press 1993, str. 297-314)

Blok světla

Pozdrav a úvod

Vstupní modlitba

Zapálení velikonoční svíce

Průvod do kostela

Velikonoční provolání (Exultet)

Blok slova

SZ čtení

Mezi čteními žalm, kantikum, ticho a modlitba

Kantikum nebo hymnus

Denní modlitba

Epištola

Žalm

Evangelium

[kázání]

Žalm, hymnus nebo antifona

Blok křtu

Představení

Vyznání víry

Díkůčinění nad vodou

Křest

Vkládání rukou

Přivítání

Pozdrav pokoje

Nebo, pokud se nekřtí: Obnova křestní smlouvy

Verš Písma

Vyznání víry

Díkůčinění za křest

Pozdrav pokoje

Eucharistický blok

Žalm, hymnus nebo antifona

Pozvání ke stolu Páně

Velké díkůčinění (anafora)

Modlitba Páně

Lámání chleba

Přijímání

Modlitba po přijímání

Žalm, hymnus nebo spirituál

Poslání a požehnání

 

sestavil Pavel Hradilek

Použitá literatura:

Pracovní texty k bohoslužbě slova - Matka Boží před Týnem a sv. Havel; sešity vycházející v r. 1969-71 byly sestavovány dr. Josefem Myslivcem

Bouše, B., Malá katolická liturgika, Vyšehrad, 2004

Armstrongová, K., Jeruzalém, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1999

Meyer, H.B. (ed.), Gottesdienst der Kirche, 5. díl , Friedrich Pustet, Regensburg

Misál Pia V.

Misál Pavla VI.

Book of Common Worship Presbyterian Church USA, Westminster/John Knox Press 1993

Richter K., Liturgie a život, Vyšehrad, Praha, 2003

Nagel, E.,(ed.), Studien und Entwüfe zur Messfeier, Herder, 1996

 

 


[1] http://www.getsemany.cz/node/328

[2] http://archive.org/stream/gelasiansacrame00gelagoog#page/n17/mode/1up

[3] TA 5

[4] TA 21

[5] 2. mystagogická katecheze 3

[6] 3. mystagogická katecheze 4

[7] http://laudatedominum.net/files/pontrom.pdf

[8] de Mysteriis VI. 31-33  http://www.newadvent.org/fathers/3405.htm

[9] Nagel, E.,(ed.), Studien und Entwüfe zur Messfeier, Herder, 1996

[10] Zachovalo se pět Mystagogických katechezí jeruzalémského biskupa Cyrila, který sloužil v době návštěvy Egerie.

[11] Richter K., Liturgie a život, Vyšehrad, Praha, 2003, oddíl Průběh slavnosti jako znamení – stavba velikonoční vigilie

[12] Dovedu si představit, že před čtením evangelia se shromáždění tiše přesune k místu, kde je zapálen oheň, čteno evangelium a od ohně zapálen paškál. Přesun má i praktický význam, asi jako přestávka ve škole, protože liturgie vigilie je poměrně dlouhá.

[13] zavedený ještě před 2. vat. koncilem, od r. 1956; zkušebně mohl být užíván již od r. 1951

[14] V raně středověkém Římě se ročně slavilo celkem šest vigilií: velikonoční, letniční a čtyři v rámci tzv. kvatembrů (třídenních slavností v rámci každého ročního období).

[14] V raně středověkém Římě se ročně slavilo celkem šest vigilií: velikonoční, letniční a čtyři v rámci tzv. kvatembrů (třídenních slavností v rámci každého ročního období).