Jste zde

Homilie na J 9, 1-41

Se stejnými texty jako dnes jsme shodou okolností slavili tuto neděli v domácnosti jednoho staršího přítele, který oslepl. Na našeho slepého hostitele by se dobře hodila slova: Nezhřešil ani on ani jeho rodiče. Oslepl totiž těsně po válce, když chránil nějaké děti před nevybuchlou municí a sám při tom přišel o zrak. Určitá opatrnost, se kterou člověk volí v takové situaci slova, se ukázala zbytečná - tento slepý přítel dobře ví, že „vidět“ v dnešním textu je především metafora: vidět znamená důvěřovat Ježíšovi a skutečně slepí jsou ti, kteří mu nevěří. Základní obraz obou dnešních textů je jasný: Ježíš je světlo, všechno ostatní je tma. Kdo toto nevidí, i když má oči v pořádku, zůstává v hříchu, jako ti farizeové na konci dnešního textu.

Farizeové neslyšeli a neviděli, že Ježíšův Bůh přijímá člověka bez ohledu na jeho hříchy. Že tento Bůh člověku hříchy nepočítá, a že vynalézavě hledá příležitosti, aby to člověk uviděl a upokojil se, že je ze svázaností svou hříšností osvobozen. Před Bohem je vlastně hříšný jen ten, kdo nevidí, že před Bohem není hříšný. Uzdravený slepý představu svou i svého okolí, že je spravedlivě hříšný, v našem příběhu opouští a statečně vzdoruje tlaku okolí, které ho a nakonec i Ježíše do této kategorie chce umístit: my víme, že ten člověk je hříšný. Uzdravený slepý ale statečně opustí představu, že Bůh dobré odměňuje a zlé trestá, představu zločin - trest, které se okolí toho uzdraveného úporně drží.

Tito lidé se úporně soustředí ne na milosrdenství, ale na hřích a pravidla toho, co je správné a co ne. Lidé nemohou žít bez pravidel toho, co je dobré a co ne. Ale Boží záchrana přesahuje tato pravidla. Ježíš uzdravuje v sobotu. A slepota k tomu, že Boží záchrana překračuje i ta nejlepší a nejmoudřejší pravidla dobrého a zlého je tak velká, že člověk, který byl Bohem zachráněn, je svým spravedlivým okolím zbaven sociálních a existenčních opor svého života, vyhnán ze synagogy – a to je situace, které čelili křesťané v době, kdy tento text byl napsán.

Janovo evangelium zde vybízí nové i obnovující se křesťany k tomu, aby se nenechali svázat hříchy a temnotami, ať to stojí to, co stojí. Janovský křesťan, na rozdíl od synoptického křesťana, vlastně ani nemusí řešit odpuštění svých hříchů a dokonce ani své obrácení - síla světla, které uvidí, vlastně už ono obrácení sama způsobí. Ten, kdo je zasažen světlem, uvidí, že temnota hříchu nad ním nemá moc. A uvidí i to, že se to stalo skrze jeho osobního proroka, který mu toto vidění světa zprostředkoval skrze nějaké znamení, třeba že mu otevřel jeho fyzické oči nebo oči pro nějakou naději do jeho života.

S tímto povzbuzením se můžeme postavit tomu, co v nás samých vnímáme jako temné. První radou je rozeznat naše soukromé proroky, jejich nasazení pro nás v minulosti a současnosti, kteří nám ukazuji, že naše temnota a slepota je příležitostí, aby se skrze ní děly Boží skutky. Možná se taková znamení minulosti pro nás už stala, ale my jsme je nepřijali a byli jako ti kolem uzdraveného slepého, kteří se odmítli nechat vysvobodit z jistot svých spravedlivých soudů. Možná z nějakého temného důvodu potřebujeme mít náš svět vnitřní srovnaný spravedlivě tak, že máme to, co si zasloužíme. A možná se také nechceme stát outsidery v očích svého okolí, jak se stal ten uzdravený. Raději tedy zůstáváme spravedlivě svázáni našimi vinami, obtížemi našich povah, naší nevzdělaností, nepříznivými životními okolnostmi, nevyužitým časem našeho života, životními omyly a nezdary, nemocemi, únavou, bezradností. Máme představu, že toto všechno se před Bohem počítá a že jsme kvůli tomu před Bohem spravedlivě hříšní. Spravedlivě si myslíme, že máme, co si zasloužíme - ale přicházejí k nám noví a noví proroci a činí nová a nová znamení, abychom z této temnoty prohlédli. Přicházejí, když o to neusilujeme, ten slepý v dnešním příběhu je zprvu zcela pasivní.

Ale z dnešního evangelia slyšíme ještě jinou výzvu. Musím konat skutky toho, kdo mne poslal, říká v dnešním textu Ježíš. V originále bylo ale téměř jistě množné číslo, které vybízelo čtenáře své doby: Musíme konat skutky toho, kdo Ježíše poslal. A už víme, jaké jsou to skutky: skutky nabízející otevření očí našich bližních, že nemají hřích před Bohem. Ale jak mají naši bližní poznat, že nemají hřích před Bohem, když my vůči nim jednáme tak, jako by měli hřích vůči nám? Když vůči nim jednáme na základě soudu My víme, že ten člověk je hříšný? Ale Ježíš a skuteční janovští křesťané vědí, že člověk, se kterým se setkáváme, před Bohem hříchy nemá, ač si to o něm třeba myslíme. Pokud našemu bližnímu chceme pomoci k tomu, aby pro toto oči otevřel, nebude to cestou poučných slov, ale prostě tím, že vůči němu budeme dobří. Každý mocný Boží skutek naší laskavosti vůči našemu bližnímu se stane pro něj nabídkou, aby se mu otevřely oči k osvobozujícímu přijetí sebe sama jako dobrého v očích Božích - a tak i v očích sebe sama.

Přestaňme být tedy spravedliví vůči sobě samým i vůči bližním a buďme více janovskými křesťany: buďme nespravedlivě laskaví v soudech vůči sobě samým a nespravedlivě, milosrdně dobří v soudech a činech vůči druhým. Můžeme se právě takto stát jejich osobními proroky, díky kterým dostanou šanci uvidět ježíšovské světlo milosrdného Boha. Toto je cesta našeho křtu, možná to bude cesta outsiderů, kteří zůstanou podle spravedlivých soudů tohoto světa hříšníky a budou vytěsňování ze své existence, ze svých synagog, kde se ví, co je dobré a co je zlé, co je hřích a co nikoli. My janovští křesťané budeme toto spravedlivé vidění pokojně ctít, ale nebudeme jím svázáni, protože už se nám otevřely oči pro cestu neomezenou lidskou spravedlností, na cestu plnou světla Ježíšova a našeho milosrdenství.