Jste zde

Misiologie

Misiologie jako obor teologie: Úvod do problematiky

Tim Noble

Misie je základní součástí křesťanského života a v jistém smyslu definuje, co to znamená být křesťanem. Proto je nevyhnutelné, aby se křesťané misií zabývali. Misiologie pak je teoretickou reflexí představ o křesťanské misii a její praxe. Ale to není konec přednášky, ani konec toho, co můžeme k oboru říct. Dnes chci krátce představit tento obor. První otázkou bude, co to je misie? Druhou otázkou pak, jakým způsobem teologové přemýšlí o misii, nebo pro studenty, čím se budou muset zabývat, když budou chtít studovat misiologii?

Co je misie?

Otázku o misii můžeme ještě dál rozdělit a máme tři spojené otázky: co přesně je misie, kdo misii koná a kdo ji přijímá? Odpovědi jsou spojené, protože charakter misie určí výběr „misionáře“ a výběr cíle misie. Konkrétně – když budeme misii rozumět jako hlásání evangelia tam, kde nikdy nebylo předtím hlásáno, pak misie bude jistým typem profesionální činnosti, a příjemci budou vnímáni jako trochu exotické kmeny někde daleko od nás. Ale jestli myslíme, že misie je úkol všech křesťanů, že se všichni mají dělit o evangelium se všemi kolem nás, pak každý bude misionářem, a každý potenciálním příjemcem.

V dějinách se často misii rozumělo jako propagaci víry, vedoucí ke konverzi „pohanů“ a založení nových církví. Takto se mělo rozšířit Boží království. Tyto úkoly, i když jim dnes budeme rozumět trochu jinak, zůstávají. Propagace víry, propaganda fidei, je biblický obraz z podobenství rozsévače anebo z prvního listu Pavla Korinťanům (3, 4-6). Konverze nekřesťanů nebo revitalizace křesťanského života pokřtěných, ale nepraktikujících křesťanů, je stále jedním z hlavních cílů misie, i když to, co míníme konverzí, není vždycky stejné. Konverze je osobní, ale ne úplně individualistická. Konverze míří ke společnému životu v Kristu, v církvi, i když se nejedná na prvním místě o konverzi k určité denominaci, pro to, aby naše skupina měla víc „věřících“ než vaše.

To, co jsem právě představil, bylo do poloviny 20. století tradičním pojetím misie, tím, o čem první misiologové psali. Ale v posledních 50ti letech se pojem misie hodně rozšířil a podstatně změnil. Ale už i ten první pokus definovat misii jako propagaci víry, konverze a založení nových církvi, nám ukázal, že misie není monolitní, že její definice v sobě vždycky bude mít pluralitu. Přesto bychom dnes spíše mohli říci, že misie není něčím, co děláme, navíc, ale že misie je součástí toho, kým jako křesťané jsme.  Misie pak je to, co vyjadřuje dynamický vztah mezi Bohem a světem – jak Bůh vešel k nám, aby spasil svět, tak my jdeme do světa hlásat spasení. V tomto smyslu být křesťan znamená být misionář. Výsledek toho je, že misii nelze obsáhnout do jedné definice, protože způsobů, jak být křesťany je tolik. Přesto jsou tu ale hranice, a ne všechno, čemu říkáme misie je misie, stejně jako tu máme velký prostor a širokou škálu možností, jak být křesťanem, ale to neznamená, že všechno se může nazvat křesťanstvím.

Zatím jsme mluvili o misii jako o něčem, co děláme my. Ale misie není na prvním a hlavním místě lidská činnost. Když mluví misiologové o misii, mají na mysli jako první misii Boha, latinsky missio Dei. Misie je v tom základnám smyslu tím, co dělá Bůh, Otcovo poslání Syna a Ducha Svatého, aby stvoření bylo vykoupené. Naše misie je účastí na Boží misii;  misie církve (missiones ecclesiae) je součástí Boží misie. Pojem missio Dei se začal používat ve třicátých letech dvacátého století pod vlivem teologie Karla Bartha, a se stal ve druhé polovině minulého století nejvýznamnějším způsob, jak chápat misii. My máme dělat misii, protože před námi ji dělal Bůh. Jak říkal významy misiolog, Jihoafričan David Bosch, „misie není na prvním místě aktivitou církve, ale rysem Boha. Bůh je misionářský Bůh“. S pojmem je nicméně problém, protože buď končíme s tím, že všechno je misie, nebo říkáme, že misie je od Boha, ale prakticky Bůh je oddělený od naší praxe misie (missiones ecclesiae). Bůh má svoji misii, my máme naši, a nepotřebujeme od Boha nic.

Zajímavý pokus reintegrovat missio Dei a missiones ecclesiae je pět znaků misie od anglikánské církve. Prvním znakem je hlásat dobrou zprávu o Božím království. Hlásat evangelium zahrnuje ústní svědectví, ale není na něj omezené. Aby se lidé dozvěděli, co se děje v blízkosti Boží, je třeba něco říct slovem, něco říct skutkem. Druhým znakem je učit, křtít a starat se o nové věřící. Po hlásání a po odpovědi nových věřících na toto hlásání, je úkolem dovést do konce to, co jsme začali. To je také část misie.

Třetím znakem je odpovídat na lidskou nouzi s láskou a službou. To znamená v podstatě, že hlásání musí být viditelné, že skutky musí odpovídat slovům. Království Boží je čas a prostor, kde se jedná, nejen kde se mluví. Mezi misionářské aktivity tak patří například i nemocnice nebo školy. To neplatí pouze pro anglikánskou církev, ale pro většinu dnešní misiologie, která zdůrazňuje takzvanou integrální misii. To znamená, že misie se nemusí rozhodovat mezi evangelizací slovem a pomáhajícími aktivitami, ale obě mají své místo. Bez hlásání slovem by nikdo nevěděl, co vede křesťany k jejich jednání, bez činnosti by slova byla prázdná.

Čtvrtý a pátý znak jsou spíš upřesněním toho třetího. Čtvrtý je proměnit nespravedlivé struktury společnosti, odporovat všem typům násilí a pracovat pro pokoj a usmíření. Tím chtějí říct, že misie není pouze individuální. Svět je stvořený Bohem, a Bůh má plán (misii) pro spasení světa. Navíc Bůh je Bohem spravedlnosti, který nesnáší nespravedlnost a násilí. Účast na Boží misii znamená, že se musíme stát na straně míru a spravedlnosti a usilovat o to, aby byly ve světě přítomny.

Pátý znak misie, jak to vidí anglikánská církev, je usilovat o ochranu integrity stvoření a udržovat a obnovovat život země. To je nejnovější příspěvek k pochopení toho, co všechno misie je. Zde se ukazuje, nakolik je samotné pochopení misie kontextuální. Právě se v osmdesátých letech minulého století kde je mnohem větší pozornost věnována ekologické otázce, najdeme důraz na ekologii i tady. Ukazuje se tu znovu, že misie je širší než konverze jednoho člověka. Celistvost misie a celistvost světa jsou spojené, protože Bůh je jeden a misie Boha je jedna, a křesťané mají na této misii účast.

To je misie. A co je misiologie?

Co je misiologie?

Jako slovo misiologie je docela nová. Poprvé použil tento výraz belgický jezuita Pierre Charles SJ (1883-1954) kolem roku 1924. Ale samozřejmě studium misie má mnohem delší dějiny. Například Friedrich Schleiermacher už měl misiologii (on ji nazýval Theorie des Missionswesens, teorie misionářského bytí) jako část praktické teologie. Vůbec první profesor misijních studií byl Charles Breckenridge na Princetonském teologickém semináři v roce 1836–1838. Ale začátek misiologie jako akademického oboru se spojuje hlavně se jménem Gustava Warnecka. Warneck (1834–1910) byl farářem, a už v roce 1874 založil misiologický časopis. V roce 1896, když už byl jako farář v důchodu, byl jmenován profesorem misie (Missionswissenschaft) v Halle. Psal o misii a o dějinách evangelických misií. Ovlivnil nejen protestantské ale i katolické studium oboru. Prvním katolickým učitelem misie byl pak Joseph Schmidlin (1876–1944), německý kněz z Alsaska (v té době patřilo Německu). Po studiích v Štrasburku a ve Freiburgu se dostal do Münstera, kde od 1914 učil mimo jiné o misii. Byl později odpůrce nacistického režimu a zemřel v koncentračním táboře po násilném útoku gumovými pendreky. Kromě Německa studovali misii i v Americe, a od třicátých let minulého století i v Nizozemí. Dnes je jedním z hlavních center misiologie Skandinávie.

V českém prostředí misiologie jako obor nemá dlouhé dějiny. Ale samozřejmě misijní činnost již má za sebou dlouhou historii. Můžeme zmínit jako jeden malý přiklad jezuity z české provincie Tovaryšstva Ježíšova, kteří se, po zrušení řádu v roce 1773, vrátili z Jižní Ameriky a psali o misionářských zkušenostech.

To je krátký pohled do dějin misiologie jako teologického oboru. Ale co dělají misiologové? Viděli jsme, že definice misie je komplexní, tak lze čekat, že přístupy k studiu misie jsou také mnohé. Jako každý teologický obor se musí i misiologie opakovaně vracet k biblickému textu. Dříve vybrané texty sloužily jako prameny pro podporu misijních činností. Velmi důležitý byl konec Matoušova evangelia, takzvané Velké pověření, „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“ Ale změnil se přístup k Bibli. Misie není něco, o čem Bible mluví, jako mluví o proroctví nebo o zázracích, atd.

Bible je spíš sama misionářská. Můžeme říct, že jsme se posunuli od biblického základu misie k misijnímu základu Bible. To znamená, že misie není něco, co děláme, protože Bible to po nás požaduje. Naopak Bible máme, protože tu byla a je misie. Takhle můžeme také rozumět, jak je i Starý zákon misijní, protože mluví o Boží misii, o tom, jak Bůh jedná s Izraelem, aby se skrze něj požehnání rozšířilo do celého světa. Boží misie se naplňuje v Otcově poslání Ježíše Krista a Ducha Svatého, jak čteme v Novém zákoně. Bible je také misionářská v tom smyslu, že byla psána pro misionáře, aby měli jistý a spolehlivý pramen pro křesťanský život a víru. Potom se Bible sama stala misionářským nástrojem, a přes překlady ovlivnila rozvoj jazyků a kultur v celém světě, protože překladatelé museli hledat nové způsoby vyjádřit biblické výrazy – například, jak přeložit slovo Bůh, když žádný monoteistický pojem nebyl k dispozici. Pro misiologii je pak Bible základní, protože misie je základní pro Bibli.

Studium misie také vyžaduje teologický přístup. Jak jsme právě viděli, Písmo mluví o misii Boha. A protože misie je na prvním místě Boží věc, je samozřejmě důležitá pro teologie. Hlavní teologické otázky týkající se misie, by se daly rozdělit do třech skupin. První skupinu tvoří otázky trinitární a už jsem o nich mluvil. Co je misie Otce, Syna a Ducha svatého, a jaká je naše role v Boží misii? Problém je, že často mluvíme o Bohu, ale je v misii opravdu místo pro Boha, nebo jenom pro nás, pro to, co děláme my? Druhá skupina otázek je ekumenická. Jedna z hlavních událostí v dějinách ekumenismu byla misijní konference v Edinburghu v roce 1910, kde se představitelé všech církví, kromě katolické a pravoslavných, setkali, aby diskutovali budoucnost misie. Na této konferenci začal proces, který vedl k založení Světové rady církví. Tento proces byl iniciován misiologickými otázkami: Co je cílem misie, a co je úkol církví v misii? Je rozdělená církev překážkou v misii, nebo je výhodou, protože každý může najít jinou cestu, jak být křesťanem? A nakonec možná nejtěžší otázky se týkají jiných náboženství. Je cílem misie jejich konverze? K čemu? Je v nekřesťanských náboženstvích něco od Boha, co může spasit, nebo spasení je jenom pro ty, kteří se otevřeně a ústy hlásí k víře v Krista?

Kromě těchto otázek se misiologie věnuje také dějinám misií. Na jedné straně je to historický zájem týkající se rozšiřování křesťanství, toho, jak se plnili Ježíšové slova, „budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země“. Dějiny misií jsou velký a zajímavý příběh, a jak se to stalo, proč, kde, atd., je dobrý vědět. Ale perspektivy, z kterých čteme dějiny, jsou mnohé, a dnes je z nich více a více. Například, vztah misie a kolonizace, misie a postkoloniální studium, misie a autorita, ženy v misii, misie nejen od Evropy a Ameriky, ale mezi jinými zeměmi, nebo od jiných zemí do Evropy. Jsou ještě dva důvody, proč studovat dějiny misie. První je, abychom se mohli poučit. Co bylo dobré, co fungovalo a proč, jaké postoje měli misionáři? Není to tak, že bychom mohli minulost prostě opakovat beze změn, ale můžeme být konfrontovaní s jinakostí, která nám pomůže přemýšlet o tom, co děláme a můžeme dělat my. Druhý důvod je spíš biografický, totiž že patříme společenství svatých, a můžeme vidět, v čem byla církev svatá a v čem ne.

Poslední část misiologie, kterou chci zmínit alespoň krátce, je bližší antropologii. Jedná se o zkoumání životních způsobů, hodnot, věr a tradic lidí, k nimž misionáři přicházeli. Takovou misijní reflexi najdeme již minimálně v 16. století, když jezuité psali o kmenech a kulturách v Latinské Americe nebo o kulturách v Čině a v Japonsku. Důvodem této reflexe bylo, a dodnes je, to, že misionáři musí znát lidi, ke kterým přicházejí kázat, jimž chtějí napomáhat ke konverzi, ať už budeme konverzi chápat úzce nebo široce. Poznání lidí a různých uskupení jejich života vycházelo ze skutečnosti, že misionáři bydleli s lidmi, znali je, a chtěli děkovat Bohu za to, že život je bohatý, a že Bůh je přítomen v celém světě.

Závěr

Misiologové jsou jako každý teolog nebo teoložka vystaveni pokušení, že si budou myslet, že to, co dělají, je nejdůležitější obor na teologické fakultě. Tím nechci misiologii podceňovat, protože si myslím, že studie misie je opravdu důležitá. Ale na druhé straně je dobré rozlišovat mezi oborem a obsahem, který zasahuje do všech ostatních teologických oborů. V tomto smyslu jsem přesvědčený, že misie spojená s posláním podílet se na Božím životě tím, že tento život slovy i skutky dosvědčujeme, je hlavním důvodem, proč vůbec studovat teologii. Studium teologie musí mít základy v misii a vést k misii. Viděli jsme, že misie je pluralitní, to znamená, že typ misie bude pro každého trochu jiný, ale teologie, která není aspoň implicitně zaměřená na misii, která nemá jako konečný cíl hlásání Boží království skutkem nebo slovem, je omezená. Úkolem teologie je vyjádřit křesťanskou víru (čemu věříme a jak věříme – ortodoxii a ortopraxi). Ta víra je čelem otočená k Bohu a k druhým lidem, proto je misionářská. Nutně zahrnuje poznání Boží misie směrem k nám, i porozumění toho, jak jsme povoláni se na této misii účastnit. Být teologem znamená přemýšlet o tom, co to vlastně je křesťanský život a víra. Být křesťanem je být misionářem. Studium misiologie se soustředí na tuto skutečnost. Misie zůstává vždycky větší než obor misiologie, ale i ten obor je nutný, jako připomínka, že teologie má sloužit misii církve a misii Boží.