Jste zde

Promluva 11. 9. 2016, Strašice, 24. neděle v mezidobí, cyklus C

Jr 4,11-12.22-28; Ž 14; 1 Tm 1,12-17; L 15,1-10

Milí přátelé,

naše pobývání tady ve Strašicích můžeme chápat jako druh putování. Před nedávnem jsme se vydali na cestu sem, zde teď zůstáváme a za pár dní se opět rozjedeme na cestu domů. Pouť, putování patří k základním křesťanským zkušenostem majícím kořeny v židovském putování Božího lidu podle Božích zaslíbení. Fyzický rozměr našeho putování do Strašic a zpět je spojen s rozměrem duchovním a vyjadřuje ho: jsme zde také jako poutníci za teologickým poznáním a za zakoušením církevní rozmanitosti, kterou mimo jiné sami sobě navzájem otevíráme.

Na našem putování do Strašic a zpět je důležité to, že není jenom a zejména cestou k víře, chápeme-li tedy osvojení si teologických poznatků jako nutně provázané s životem víry. Není jen cestou k víře, ale je již také vlastním aspektem věření, tedy projevem víry, krokem do neznáma, odevzdáním se Bohu.

Co nám do této zkušenosti putování, kterou v těchto dnech zažíváme, mohou říct biblické texty? Rád bych se zdržel u pasáže z Lukášova evangelia, která zazněla. Látka 15. kapitoly, tedy tři podobenství, z nichž jsme slyšeli dvě první méně výpravná (třetím pak je podobenství o Milosrdném otci),  nejenže patří k nejkrásnějším v evangelijní tradici, ale představuje zásadní střed Lukášova evangelia. Jde o vlastní Lukášovu látku, vyjma podobenství o ztracené ovci, kterou najdeme ještě u Matouše.  Na trojkroku hledat – nalézt – radovat se zvěstuje Ježíš svým posluchačům něco z vlastního Božího smýšlení a jednání, z charakteru Boha. Odtud bych rád posléze vytěžil inspiraci pro naše putování za ekumenickým vzděláváním.

Pro porozumění oběma podobenstvím jsou klíčové první verše: Do blízkosti Ježíše přichází samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci nad tím reptají. Evangelista zde navazuje na skutečnost rozdělení v lidu, o kterém lze číst již dříve v souvislosti s Janovým křtem: „A všechen lid, který ho slyšel, i celníci dali Bohu za pravdu tím, že přijali Janův křest. Ale farizeové a zákoníci zavrhli úmysl, který Bůh s nimi měl, když se nedali pokřtít od Jana.“ (Lk 7,29-30). Podobně jako v případě Jana vidíme, že celníci a hříšníci reagují na Ježíše kladně. Přicházejí, ABY slyšeli. Chtějí slyšet hlas proroka a tím se stávají z vyděděnců součástí lidu. Naproti tomu farizeové a učitelé Zákona, tedy ti, kteří drží vliv, proroka odmítají. Jejich reptání nápadně připomíná výhrady proti Mojžíšovi a Árónovi na poušti. Pravdou ovšem je, že kontaktem s hříšníky, spolčováním s duchovně odlišnými, Ježíš opravdu provádí cosi nepatřičného. Evangelium však tuto nepatřičnost přeznačuje a vysvětluje ji jako spásné a eschatologické jednání.

Ježíš odpovídá reptajícím farizeum a zákoníkům podobenstvími. Volí obrazy z obyčejného života a hlavními charaktery jsou – pěkně lukášovsky – jednou muž/muži, podruhé žena/ženy. Dojde ke ztrátě – ovce a mince. A v tuto chvíli začíná akce: pastýř opouští stádo a vychází hledat ztracenou ovci, žena si v potemnělém domě rozsvítí, pustí se do úklidu a hledá ztracenou minci. Co je k tomu motivuje? Z textů se zdá, že prostě starost o to ztracené, o to, co je blízké jejich srdci, o co pečují.  Pastýř a žena si nedají pokoj, dokud ztracené nenajdou.

U pastýře si všimněme citlivosti k dotykům: „vezme si jí s radostí na ramena“.

Po nalezení nastává fáze slavení. Pastýř a žena svolávají přátele a sousedy, resp. přítelkyně a sousedky – pravděpodobně k hodování. Nalezení je důvodem ke sdílení radosti, radost si člověk nenechává pro sebe.

Ježíš pak přirovnává radost nálezců a jejich druhů k nebeské radosti, radosti andělů. S touto nebeskou radostí z obrácení, změny hříšníka, který činí pokání, ostře kontrastuje protest zákoníků a farizeů, kteří se staví proti Ježíšově ochotě přijímat ztracené z Božího lidu. Jejich postoje jsou podobenstvími kriticky nasvíceny.

Rád bych vztáhl evangelijní trojkrok hledat – nalézt – radovat se na naše putování za ekumenickým vzděláváním a sdílením. Vydali jsme se na cestu hledat to, co je našemu srdci blízké, o co máme starost a co v různé míře postrádáme: dar jednoty a dar poznání Hospodina. Je naše motivace dostatečně silná, abychom v hledání vytrvali i tehdy, když to hledané jakoby stále uniká? Prosme o to Pána. Evangelium nás dále zve, abychom si výsledky hledání nenechávali sami pro sebe, ale sdíleli radost z nalezeného. Kéž bychom mohli sdílet radost z jednoty ve víře – jakkoli zatím třeba jen předjímané – mezi sebou a s našimi přáteli a sousedy. Kéž by pro nás poznání Hospodina bylo opravdovou radostí.

Nelze zamlčet, že pastýř vydávající se hledat ztracenou ovci se pouští do rizika. Musí totiž opustit ostatní ovce, tedy to, na čem mu rovněž záleží. Podobně žena pouštící se do úklidu riskuje, že po dokončení úklidu nenajde ani to, o čem teď ještě bezpečně ví, kde je. Není také naše putování za teologickým poznáním, navíc ještě ekumenickým, riskem, že nic nenajdeme, by co víc, že přijdeme i o to, co jsme dosud měli a o co jsme pečovali?

Útěšná slova na adresu těch, kdo se trápí nad starostmi a péčí, která je jim svěřená, napsal Seren Kierkegaard ve svém výkladu evangelijní pasáže o zabezpečení  života: „Učme se od lilií a ptáků … Vrhněme všechno své starání se na Boha.“ Nenechme se tedy spoutat starostí o 99 ovcí a 9 mincí. Vytrvejme v putování za teologickým poznáním a ekumenickým sdílením. A radujme se z toho, co jsme už nalezli a buďme ochotni to sdílet s druhými. Amen.