Jste zde

Lukáš 16, 19–31

Čím se necháme přesvědčit k tomu, abychom poslouchali Hospodina? Abychom byli věrní také v malých věcech, v každodenním vztahu k bližním… Jak se nejlépe připravíme na Poslední soud? Chudobou? Bohatstvím? Přesvědčí nás o změně našeho života nejlépe zázraky? Nebo návštěva ze záhrobí, které nás vystraší pekelnými hrůzami?

Podívejme se ještě jednou na text podobenství o boháči a Lazarovi, které Ježíš vypráví svým učedníkům, záměrně před lakomými farizeji.

Evangelista nám zde neříká, jak se boháč jmenuje. Není to podstatné. V jeho pozici se může ocitnout každý z nás. Víme však o něm, že si svoje bohatství užívá. Obléká se do purpuru – královské tmavě rudé barvy a do kmentu – nejjemnější bavlněné látky, která se tehdy vyráběla. Denně si hoduje. Svým stylem života si žije jako král.

U jeho vrat lehává chudák v naprosto odlišné situaci – hladový a plný vředů. Boháč musí vraty procházet okolo něj, možná i několikrát denně, přesto ho okázale přehlíží. Chudák nemá na světě nikoho, kdo by vůči němu projevil milosrdenství, blízkost. Jen psi –pro Židy nečistá zvířata – mu lížou jeho vředy.

V Boží logice je ale chudák důležitý. V situaci, kdy se u lidí pomoci nedovolá, se ho ujímá Bůh. To evangelista naznačuje tím, že na rozdíl od boháče má chudák jméno – jmenuje se „Lazar“, což znamená: Mou pomocí je Bůh – Můj Bůh pomáhá.

Po smrti obou nastává eschatologická výměna, zatímco Lazar zažívá blízkost a bezpečí v Abrahámově lůně, boháč má v podsvětí muka. Mohlo by se zdát, že důvodem této změny bylo jejich sociální postavení. Jenže chudoba ani bohatství nejsou tím, co by nás před Bohem automaticky stavělo do role zavržených či spasených. „I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele,“ (Lk 16,9) říká Ježíš v podobenství O nepoctivém správci o kapitolu dříve. Boháč pouze hleděl na sebe, hledal své požitky a svůj pohodlný a spokojený život, jeho bližní mu byl lhostejný. Z tohoto důvodu minul cíl.

Přesto se ani v podsvětí jeho chování, na které je navyklý, nemění. Ač to možná na první pohled tak nevypadá, jde mu zase především o sebe. Chce svoji situaci řešit na úkor Lazara říká – „neboť se trápím v tomto plameni“ – já se trápím – proto pošli Lazara.

Jenže situace je definitivní, nelze zní uhnout, vykecat se. Propast je příliš veliká, nelze ji přejít. To nakonec pochopí i boháč, alespoň nyní nemyslí jen na sebe, ale také na svých pět bratrů. Situaci chce ovšem řešit z hlediska Tóry nepřípustným způsobem – dotazováním mrtvých – o této praxi můžeme v Deuteronomiu číst „Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti.“ (Dt 18,12)

Abrahám říká: mají přece Mojžíše a proroky. „Ne, otče Abrahame“ – namítá boháč. A vypadá to, jakoby vyčítal Bohu, že to zrovna nezařídil příliš správně – on přece proroky nikdo neposlouchá. Bože, buď realista.

Podobenství končí jasně: „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ (Lk 16,31)

Když nejsme ochotní Bohu naslouchat, když mluví skrze Mojžíše, Proroky, nebo bližního, změní náš postoj zázrak? Co má dělat, boháč přeci věděl, ale neudělal. Nebral Boha natolik vážně, aby se tím změnilo jeho smýšlení – život. Co by změnil podivuhodnější zázrak? Někdy stačí drobky, které padají z našich stolů.

Pozemský život není všechno. Pozemské poměry nejsou jednoduše potvrzeny před Bohem. Hranice vůči bližnímu nás poznamenává i po smrti. Propasti, které nás oddělují od lidí, nás mohou odloučit Bohu. Pokud nebereme Hospodina vážně v malých věcích, nebo když je přítomen v našich bližních (možná nenápadně), ani zázraky nás nepřesvědčí.

„Věrný v nejmenším je věrný i ve velkém; nepoctivý v nejmenším je nepoctivý i ve velkém.“ (Lk 16,10)