Jste zde

1. Timoteova 2:1-7

Být křesťanem a modlit se je jedno a totéž.“ (Karl Barth)

Četli jsme z prvního listu apoštola Pavla svému spolupracovníku a synu ve víře, Timoteovi. Dopis se řadí mezi pastorální epištoly, kde Pavel dává pokyny Timoteovi ke správě církve.

Na prvním místě žádám“ naznačuje důležitost modlitby. Modlitbou začíná veškerá církevní práce, duchovní život a snažení. V našem textu jde konkrétně o modlitbu přímluvnou. Není zde akcentován konkrétní popis, jak se modlit, spíše jde o postoj srdce. Už samotné toto modlitební úsilí je oboustranně prospěšné. Myšleno pro konkrétní společenství, které vede k pohledu zaměřenému ven, k lidem ve světě. Zároveň světu přibližuje spásu. To je v tomto textu klíčové. Máme se modlit, abychom mohli žít tichým a zbožným životem ve vážnosti, proto by měly mít speciální místo i přímluvné modlitby za vládce a představitele té dané společnosti. Avšak není to všechno. Neměli bychom skončit tím klidným a zbožným životem. Viděla bych ho jako prospěšný odrazový můstek ke zvěstování Krista.

Proč? Kam dál nás vede tento text? Bůh chce spasit všechny lidi. Kristus dal sám sebe jako výkupné za všechny. V tom tkví univerzálnost této zvěsti. Ve vykoupení jde o jednorázový akt zahrnující celý svět – všechny! A církev zvěstuje spasení právě na základě tohoto vykoupení. Spasení je proces, záchranná Boží akce, která trvá. Každý křesťan v ní může sehrát svou roli. K čemuž, věřím, jsme v tomto textu vyzýváni.

Necítíme se v Pavlově výzvě poněkud nesví? Nerozčiluje nás, že se po nás žádá, abychom se přimlouvali za všechny, i za ty naše vládní představitele.. a co za ty, co ubližují, zabíjí, terorizují? Zde narážíme na naše vlastní limity, které můžou vést k tomu, že si dovolíme mluvit do Božího spásného díla. Rádi bychom určovali, kdo je hoden spásy a kdo ne. Díky Bohu za jeho svrchovanost! Jako řekl Ježíš Petrovi, když se ho Petr ptal, co bude s Janem, Ježíš odpovídá „to není tvá věc“, tak stejně nám by mohl odpovědět na otázku, kdo bude a nebude spasen „to není vaše věc“.

Jak bychom mohli připravit půdu pro zvěstování evangelia, když bychom v prvé řadě poukazovali na chyby toho druhého, škatulkovali a hodnotili?

V čteném textu z Jeremiáše jsme vyzýváni, abychom uslyšeli úpění lidí kolem nás. Chce vzbudit v našich srdcích milosrdenství. Ježíš sám v rozhovoru se zákoníkem v Lukáši 10:25, který řeší, kdo je jeho bližní, zákoníka vyzývá k milosrdenství.

Abychom snad my nebyli tou překážkou pro to, co Bůh chce, a to je spása celého světa. Neodpírejme žádnému člověku právo přijít k Bohu, neboť Kristova vykupitelská oběť je universální, pro každého.

Ale jak na to? V tomto bodě se vracíme zpět na začátek našeho zamyšlení. Jak zaměřit svůj pohled od sebe ven, na lidi kolem nás a zároveň z Božího spásného díla neudělat výběrové řízení, které budeme řídit my sami? Skrze přímluvné modlitby, modlitby založené na našem vztahu s Bohem. Věřím, že takové modlitby přibližují srdce k Bohu a naše srdce k lidem.

Co tedy říci na závěr? Zmínila bych trefný citát od katolického teologa Urse von Balthasara: „Kdo nechce nejprve hovořit s Bohem, nemá světu, co říci.“

Kéž můžeme na základě přijaté Boží milosti skrze Krista svobodně přistupovat k Pavlově výzvě a v opravdovosti srdce se přimlouvat za všechny lidi. Speciálně za vládce, neboť to je dobré a vítané v Božích očích.

Amen