Jste zde

Syrofeničanka

Pane, promluv k nám Ty sám a dej nám slyšet, co potřebujeme...

Milí přátelé, tenhle příběh nepatří k těm nejsnadnějším. Při prvním poslechu nás možná mrazí... Jak se vyrovnat s Ježíšem, který nejenže nechce druhému člověku pomoci, ale ještě jej přirovnává ke psu?

Přistihla jsem se ale, že můj první poslech textu při přípravě této liturgie hodně ovlivnila moje předchozí zkušenost s ním – resp. s tím, jak je podán v Matoušově evangeliu. (Tam Ježíš ženu nejdřív zcela ignoruje, až se to příčí i učedníkům, a do rozhovoru s ní vstupuje až nakonec, když se žena nezalekne všech nepříznivých signálů a prosí ho podruhé.) Bylo to asi před třemi lety, v době, kdy jsem za sebou měla přibližně rok od objevení ignaciánských meditací, a nadšeně jsem skrze ně vstupovala do dalších a dalších perikop. Ale tohle setkání mě tehdy zaskočilo jako žádné jiné, provázel ho hořký pláč, snaha Ježíše nějak ospravedlnit a následné horečné hledání přijatelného vysvětlení. Nejsnazší bylo „hodit“ to na evangelistu, ale obtěžovala jsem tím i kamarády teology, faráře, a nabízené pohledy mně nějak nestačily. Pamatuju se, že jsem se několik týdnů bála sednout si k textu ještě jednou. Když jsem to pak udělala, překvapilo mě, jak jinak najednou působil, snad až útěšně... Dneska tuším, že jsem se potřebovala rozloučit s příliš barvotiskovým a harmonickým obrazem Ježíše, ale zároveň jsem poznala, jaký vliv na pochopení textu má nejen osoba čtenáře, ale i jeho momentální kontext.

Myslela jsem si ovšem, že se mi to tehdy nějak uzavřelo, a vida: při prvním poslechu před týdnem to bylo zpět, neslyšela jsem markovský text, ale tuto svou zkušenost. Při pozornějším čtení se mi ale přece jen otvírá obraz trochu různorodější a vícevrstevnatý. A kupodivu i výrazně radostnější.

Když se díváme na kontext příběhu v evangeliu, bezprostředně mu předchází spor o čisté a nečisté (farizeové a zákoníci kritizují, že učedníci jedí, aniž by si rituálně očistili ruce, Ježíš říká, že to skutečně znečišťující nepřichází zvenčí, ale zevnitř, ze srdce). Možná se nám vybaví Petrovo vidění prostřené plachty ze Skutků apoštolských či spory zachycené už v Pavlových epištolách, kde se řeší otázka pohanů – a to se nám otvírá i zde, stejně jako v textu připadajícím na předešlou neděli, uzdravení setníkova sluhy. Druhá nápadná potenciální souvislost je, že se nacházíme mezi nasycením pěti a čtyř tisíců – a i v našem příběhu máme téma chleba a drobtů.

„Vstal a odešel odtud do končin týrských. Vešel do jednoho domu a nechtěl, aby o tom někdo věděl.“ Vypadá to, že Ježíš odchází v touze po klidu, ústraní. S učedníky ještě od jejich návratu neměli delší soustředěný čas bez davů, byť po něm toužili už na začátku perikopy o nasycení 5000. Jdou dál, k moři, v naději, že tam ještě jeho uzdravování není tak profláklé... snad chce mít Ježíš několik dní pro své nejbližší, na procházky a povídání, na jejich otázky, v naději, že pak ho třeba budou chápat lépe.

Ale idyla nenastane. Příběh se odvíjí jinak – nějak se hned prosákne, že tam je. Možná od učedníků, možná ho někdo z davů opět sleduje, navíc už u Marka ve 3. kapitole se ukazuje, že za ním chodili přímo i lidi z těchto končin... Každopádně se o něm tahle žena a matka doslechne rychle. Možná o něm slyšela už i dřív, ale teď je tak blízko! Vidí šanci pro dcerku. Už zkusili všechno, a přesto nepřestala doufat. Vyráží. Ukazuje odvahu, když se tak sama vydává mezi neznámé muže a k tomu židy. Kde je asi otec dívky, proč nejde on? A pak – vejít do zavřeného domu je jistě těžší než čekat venku, až půjde Ježíš kolem. Zdá se mi, že žena příliš nepřemýšlela o nějaké taktice, možná by byla jinak přivedla dceru s sebou, aby ukázala její bídu a využila pocitu provinění zdravých k vyvolání soucitu... Lze to vysvětlit i jejím spěchem či mírou zoufalství (nebo nakonec i těžkým stavem dívky), může ale jít i o známku její víry. Víry patrně dosti čerstvé, neukotvené v židovském kontextu, víry tonoucího, který se chytá stébla – ale přece víry, která vyráží za nadějí, i když přesně neví, več doufá. Uvěřila, že to může být pravda, že má Ježíš moc, a má-li moc, bude i vědět, co dceři je a co potřebuje.

Vchází tedy, dostane se nějak k Ježíšovi, kleká před ním a prosí o pomoc. „Nech napřed nasytit děti. Neboť se nesluší vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ Jak asi Ježíš tato slova pronesl? Evangelista to nechává otevřené. Lze za nimi vidět Ježíše unaveného a toužícího po chvíli soukromí, který by chtěl odsunout další mocné činy až na jindy. Můžeme si domýšlet jeho obavy o apoštoly, kteří dosud tak málo chápou, a přitom na nich bude tolik záležet – a on je od péče o ně stále odváděn. A můžeme vidět i Ježíše, který vnímá bolest Syrofeničanky a rád by jí pomohl, ale je opravdově přesvědčen, že jeho poslání je jiné, že uzdravování v Týru není to, co od něj Otec chce. Anebo si není jistý, co přesně Otec chce, a přemýšlí tu nahlas?

Odpověď ženy je centrem celého příběhu. Jakkoli se to, co právě slyšela, liší od toho, co by si asi byla představovala, zůstává v rozhovoru. A to ne jen navenek, ale opravdově, vnitřně – a navíc velmi tvůrčím způsobem. Ukazuje, že slyšela a pochopila, co Ježíš řekl, navazuje na to, ale dovádí to dál, k něčemu novému. „Ovšem, pane, jenže i psi se pod stolem živí z drobtů po dětech.“ Na rozdíl ode mě se nezasekne na tom, že byla přirovnána ke psu. Její odpověď vůbec nemusí znamenat nějaké sebeponížení – i když pokud naši pozornost připoutá právě tohle, může to vypovídat vedle zvnitřněného moderního důrazu na rovnost lidí také něco podstatného o míře naší pokory. Odpověď Syrofeničanky může svědčit naopak o její vnitřní svobodě, nelpění na nějaké vnější důstojnosti.

Ale ze všeho nejvíc za její reakcí slyším a obdivuju její víru. Víru, která se během toho kratičkého rozhovoru s Ježíšem proměnila, zesílila. Tato žena vidí teď v Ježíšovi takovou moc, že i její částečky spadlé „pod stůl“ mohou uzdravovat. Vidí dřív než on, že je tu dost pro všechny, že se není třeba bát, že by se pro to, co se poskytne jednomu, nedostalo na druhého. V něčem jako by se stávala i poslem Božím, zdá se aspoň, že Ježíš tak její odpověď přijímá. Rozšiřuje svoje pochopení vlastního poslání skrze setkání s touto pohankou.

Můžeme se tedy snad inspirovat a snažit se zůstávat v opravdovém dialogu s Bohem, i když neslyšíme to, v co jsme doufali. Zůstat v dialogu a nebát se tvořivě hledat odpovědi, které přinesou něco nového. Pokorně, a přece směle – jako Abrahám při vyjednávání o osud Sodomy, jako Syrofeničanka usilující o osud své dcery a s ní i o osudy mnoha dalších. V důvěře, že nás Bůh slyší a jsme pro něho důležití. Amen.