Jste zde

Boží sláva

Kázání 6. 5. 2016 - Liturgie s tématem Boží sláva.

Texty Ž 97, Ex 33, 18–23, J 1, 14–18

Neboť tvé je království i moc i sláva. A znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce. Sláva na výsostech Bohu. Slávu nebo boží slávu potkáváme poměrně často. Je v liturgii, v otčenáši, nicejsko-cařihradském krédu a i biblické texty, jak jsem překvapeně stačila zjistit, jsou jím docela protkané. Přesto si myslím, že to nebývá jeden z těch boží atributů, na který bychom vůbec soustředili nějakou pozornost. Snad máme slávu spojenou s jistým druhem oficiálnosti, s ceremoniemi. To potvrzuje i žalm, který jsme zpívali. Žalmista říká: Hospodin kraluje, zajásej země! Mluví o spravedlnosti a právu jako o pilířích trůnu. Sláva je vpravdě královský atribut. A král i dnes nějak souvisí s ceremoniemi a oficiálnostmi, s mocí, váhou, důstojností apod. Ano, i tohle k Boží slávě patří. Přesto se u toho nebudu zdržovat. Představa Hospodina jako mocného panovníka, myslím, v dnešním kontextu působí trochu divně. Ba, myslím, že právě tohle je možná důvod, proč boží slávu jakožto boží vlastnost moc nepromýšlíme.

Zkusme si tedy znovu položit otázku, co to je boží sláva. V exodu Mojžíš říká: dovol mi spatřit tvou slávu. A Hospodin odpovídá, ale nemluví o slávě, říká: všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou jméno Hospodin. Smiluji se, nad kým se smiluji. Dobrota, jméno, milosrdenství. Pokud se někde objeví tato slova, je jasné, že máme co dočinění se zjevením Boží podstaty. Milosrdenstvím a dobrotou se Bůh sebezjevuje v dějinách Izraele. A jméno je obsahem slavného sebezjevení v hořícím keři. Boží sláva je tedy jedním z těch atributů, které se přímo a niterně dotýkají boží podstaty samé. Tak mluví i Jan: A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. To, že Kristus má slávu od Otce, je christologická výpověď potvrzující Kristovo božství. Mluvíme-li tedy o boží slávě, mluvíme o Bohu samém, o jeho podstatě.

Zůstaňme ještě v exodu. Mojžíš chce spatřit slávu. Vidění, nazírání, patření, to byly vždycky metafory naprostého poznání. I Mojžíš (výše v textu) používá sloveso poznat, když říká: dej mi poznat svou cestu, abych poznal tebe. Chce-li Mojžíš vidět Hospodina, nemůže žádat o nic většího. Žádá ho o to, aby ho komplexně poznal, nazřel. A to vše najednou, neboť vidění se vždy děje v jediném okamžiku. Hospodin mu však na to odpovídá pohybem. Říká: všechna má dobrota přejde před tebou; tudy půjde moje sláva, postavím tě do skalní rozsedliny a zakryji tě svou dlaní, dokud nepřejdu. Pohyb je oproti vidění vždy částečným poznáním. Co je v pohybu nemohu zachytit – jako na fotografii, vzniká rozmazaný snímek. Pohyb je dynamický, vidění je statické. Myslím, že Bůh svou odpovědí a svým procházením kolem Mojžíše chce naznačit, že tady ve světě není místo pro naprosté, komplexní poznání Boha. Boží sláva tady na zemi je v pohybu, to znamená, je neuchopitelná – tak jako Bůh sám. Tato neuchopitelnost se odráží ve všech textech, které jsme dnes četli a dokonce tříští, rozbíjí už samotné Mojžíšovo přání. Protože, pokud Mojžíš říká: dej mi poznat svou cestu, chce vidět pohyb. A to je protimluv.

Naše vidění je tedy částečné, vidíme se zpožděním, zdálky, zezadu. Děje se v čase, nikoliv najednou. Zajímavé je, že je to tak dobře. Pokud bychom Hospodina viděli přímo, zemřeli bychom. Mohu si samozřejmě vážně položit otázku, v jakém slova smyslu, bych zemřela a ptát se: nebylo by lepší zemřít a konečně spatřit, poznat Boha tváří v tvář. Taková smrt by jistě byla naplněním mé nejniternější touhy po smyslu života. Ale Hospodin to nechce dovolit. Sám to tak zařídil, přikrývá nás svou dlaní. Nemáme zemřít. Hospodin o tom říká (jak jsme to četli):  Hle, u mne je místo, postav se na skálu. Hle, u mne je místo. To znamená: je u mne místo na život v tomto světě, je u mne místo na tento lidský, částečný způsob poznání. I takové poznání má smysl a je v pořádku.

Podobně vyznívá i Jan. Ten říká: v Kristu jsme spatřili Otcovu slávu. Ale zároveň dodává: přestože na světě byl, svět ho nepoznal, přišel do vlastního, ale vlastní ho nepřijali. Boha nikdy nikdo neviděl. Přestože nemůžeme Boha zcela poznat, tak jako Mojžíš, Ježíš nám o něm může vyprávět. Jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl. Řeč je novozákonním ekvivalentem toho starozákonního pohybu. Stejně jako pohyb je událost v čase. Řeč sama je pohyb, je proudem slov. A pohyb stejně jako řeč potřebují čas, neboť se dějí v čase. Jsou tedy ze své podstaty časové, dočasné a částečné. Když Bůh stvořil svět, stvořil společně s ním i čas. Slovo samo, které bylo na počátku, zrodilo čas a vtělilo se v něj. V čas, v dějinnost, v lidskost, v částečnost, v pohyb. A bylo to dobré. Hospodin k tomu v dnešní perikopě říká: Hle, u mne je místo.  Vaše částečnost je úplně v pořádku, to je vaše místo.

Závěrem. Na boží slávě máme skrze Krista podíl i my a celý svět. Proto zakončím posledním veršem dnešního žalmu: Radujte se, spravedliví z Hospodina, vzdejte chválu tomu, co připomíná jeho svatost! Vzdejte chválu tomu, co připomíná jeho svatost. V bližních i ve světě. Neboť naše časnost je oslavena. Třebaže částečně, třebaže to nevidíme. To je v pořádku. Hle, u Hospodina je na to místo, Hospodin nás a naše poznání přikrývá svou dlaní.