Jste zde

Lukáš 24, 1-12

Může se zdát, že úryvek, který jsme slyšeli, vypovídá, kromě jiného, o nedostatku víry. A ztrátě paměti. Pokusme se ale na něj podívat očima aktérů události.

Prožívali úžasné chvíle. Moudrá slova, zázraky jiný způsob jednání a přístup k lidem. Sice mnohdy nechápali, protože to bylo něco úplně jiného, nového, než na co byli ve svém světě zvyklí. A jak je psáno v L 5, 39 - Nikdo, kdo pil staré, ovšem nechce nové. Říká totiž: „Staré je dobré“. Často také nevěnovali pozornost tomu, co jim Ježíš předkládal. Ale ono chvíli trvá, než se souvislosti spojí, novinky usadí a než usoudíme, že je můžeme vzít za své. Zvlášť když jde o zásadní změnu. Není to jednoduché. A měli své starosti. Třeba o to, kdo bude mezi nimi první. Důvěra a pocit jistoty, láska, oddanost, ty jim ale nechyběly.

Teď jsme ale v čase po popravě, a došlo ke změně situace. A také ke změně vnímání. Po té hrozné události jsou všichni určitě ovládnuti strachem. A strach omezuje, svazuje, zužuje okruh myšlení. Určitě to všichni známe z vlastní zkušenosti. Již dříve měli apoštolové pochybnosti. Vzpomeňme si na bouři na jezeře (L 8), kde se Ježíš ptá, kam se poděla jejich víra. A to byl ještě s nimi.

Teď jsou někde ukryti. Truchlí, ale v hlavách se jim honí myšlenky. Co s námi bude? To možná v první řadě. Tak to většinou bývá, protože je bližší košile než kabát. A co se to vlastně stalo, jak je to možné? Vše, čemu věřili, k čemu upírali svou naději, je pryč. I ten, který byl jejich mistrem, kterého milovali a který miloval je. Vždyť všechno mělo být úplně jinak. Místo v naději, víře a lásce se vzájemně utvrzují a posilují ve svých nejistotách, obavách a pochybnostech. Je jich na to jedenáct a daří se jim to. Není nikdo, kdo by toto myšlenkové schéma narušil.

Ženy truchlí také. Ale prožívají to jinak. Podle své, ženské, přirozenosti. A zrovna tak podle své přirozenosti nezapomínají ani v nejtěžších chvílích na své povinnosti a na řádný chod běžných věcí. Přijali fakt smrti. Vždyť toho byly svědky. Po sabatu vezmou oleje a jdou udělat to, co se patří. Zaopatřit mrtvého. Víme, co se stane.

Nevyčítal bych jim, zrovna tak jako apoštolům to, že jim něco nedochází, že si nevzpomenou, že jim v těžkých chvílích unikají souvislosti. Vždyť ani nerozuměli (L 18, 34). Pro lidskou bytost je skutečnost vzkříšení těžko pochopitelná. Je-li. Potřebují nastartovat. To se jim děje a ony si vzpomenou a snad uvěří. Díky lásce a citu, myslím.

Běží zvěstovat tu událost, nakonec dějinnou, jedenácti i ostatním. Díky svému ustrojení a přirozenosti se vlastně stávají prvními evangelistkami. Mužští nevěří. Co ty ženské zase mají, když my máme takové starosti. Andělská řeč má prostě jinou váhu, než řeč ženská. Pak se rozhodne Petr, že se přesvědčí. Snad si uvědomí, že je pověřen. Vidí prázdný hrob, ale pravděpodobně ještě neuvěří, protože ho asi napadají i jiné varianty toho, co se tam mohlo přihodit. Ale semínko pochopení je zaseto.

Chlapi se, ve většině, musí ujistit důrazněji. Jak nakonec plyne z následujícího textu.  A jak všichni víme také.

Víra, naděje a láska. Toho se to týká.

Nabízí se otázka. Kdo to má snadnější? Oni tehdy, nebo my teď?

Pro aktéry příběhu to bylo tak, jak jsem řekl na začátku. Těžké, protože nové, jiné. Nebylo o co se opřít. Vše získávali postupně. Obtížná cesta. Ale měli přímou zkušenost.

My v křesťanském prostředí žijeme (?) a křesťanství přijímáme různými způsoby, v různých etapách života. Věříme. Tomu, co je psáno, co víme, že se potvrdilo. Pro nás je to dané, hotové, podpořené, potvrzené. Tak jak nám to předali ti, kdo byli od počátku očitými svědky

a služebníky Slova (L 1,2). Dva tisíce let historie, zkušeností. Přes to mnohdy kolísáme. Proměnných, které ovlivňují naši pevnost ve víře je nespočet. Proto je třeba se utvrzovat, nezapomínat. Naštěstí k tomu máme mnoho možností.

Na otázku  jednoznačná odpověď není. Záleží na konkrétní situaci a úhlu pohledu.

Víra, naděje a láska. Je to, myslím, sinusoida. Amplituda je u každého jiná. Jde o to, aby byla tlumená. Šťastný je ten, kdo má přímku. Je-li. Nebo se k ní alespoň blíží.

Ještě k něčemu snad tento úryvek vybízí. Abychom se nebáli a pokusili se nahlédnout na věci, i běžné, jiným pohledem, nesvázaným našimi stereotypy. Může se stát, že se nám zjeví netušené.

A na konec jsem si vypůjčil slova Tomáše Halíka. Prázdný hrob je brána do života věčného.

Amen