Jste zde

Halama

Spectabilis pane děkane, honorabiles paní kolegyně a kolegové,

vážení členové akademické obce, vážení hosté,

po jistém váhání jsem opovážlivě souhlasil, že při příležitosti této slavnosti krátce pohovořím. Jakousi kvalifikaci k tomu mi dává fakt, že jsem od zahájení bakalářské výuky tak trochu při tom a přibývá mi zkušeností.

Základní charakteristikou tohoto oboru studia bylo a je od začátku „studium teologie ekumenicky“. To byl důvod některých napětí a nedorozumění ještě předtím, než byla „Teologie křesťanských tradic“ na naší fakultě akreditována a svůj název má proto, že „ekumenická teologie“ tehdy narazila na odpor. Ekuména je biblicky vzato nutně jen jedna a zahrnuje celý svět, ale její pochopení zřrejmě nikdy jednotné nebylo – a to už od dob apoštola Pavla.

Přijali jsme tedy tenkrát název Teologie křesťanských tradic – který se jevil neškodným, ale základní cíl se neměnil a nemění – poskytnout zájemcům nejen solidní informaci o různých typech křesťanství, ale vytvořit perspektivu, která tyto různé tradice a spirituality přivede do rozhovoru, napomůže k hlubšímu porozumění jejich povaze a tím otevře cestu ke sbližování.

A nadto – v rámci možností – vytvořit z lidí, kteří se na tomto oboru studia podílejí, společenství, v němž je možné sdílet přes hranice různých tradic otázky, postoje, názora a zkušenosti, které leckdy nelze beze škody rozvinout ani ve vlastním konfesním společenství – to totiž bývá z povahy věci uzavřenější než toto společenství ekumenické.

Což mne vede k poznámce o významu ekumenicity v poslední generaci u nás. Dnes již můžeme zpětně poměrně dobře vnímat, že prvním důsledkem otevření obzorů po listopadu bylo pro většinu církevních útvarů posílení a rozvíjení vlastní identity. Zmizel společný nepřítel, už nemusíme nutně držet při sobě. Ono se po pár letech ukázalo, že to není ku prospěchu žádné z konkrétních tradic či církví a většinou došlo ke znovuojbevení důležitosti ekumenické spolupráce (až výjimky, o nichž v kurzech hovoříte s doc. Vojtíškem nebo Štampachem).

Akademické společenství má jednu nezanedbatelnou výhodu – otevřenost je jeho povinnou složkou. Pro ekumenickou perspektivu by to měla být rajská půda – něco jako oranžerie, ideální klima a podmínky. Něco tu roste, a může se tomu velmi dařit. Úzkým profilem, jak mi zahradníci potvrdí, je aklimatizace na venkovní podmínky.

Skleníkové květiny jsou krásné, ale choulostivé – což víme, a snažíme se všichni chodit se do naší oranžerie nadýchat vlahého vzduchu, ohřát se a potěšit tím, jak také mohou věci klíčit a růst. Vlastní prostředí každé a každého z nás však neopouštíme a v něm si udržujeme a často i posilujeme otužilost pro venkovní podmínky. V ideálním případě se obě prostředí nějak dramaticky neliší, ale někdy mohou být rozdíly značné.

Ti, kdo zakládali před dvaceti lety IES a měli před sebou obraz budoucího ekumenického společenství zájemců o teologii, by patrně mohli o nepříznivých klimatických podmínkách leccos říci, to však nechme pamětníkům a historikům.

Pro nás je po všechny ty roky potěšením účastnit se společného studia právě v tomto oboru a zkušenosti ze společných seminářů, studijních pobytů ve Strašicích (někdy třeba se svéráznou vegetariánskou příchutí) a dalších událostí rozhodně nepatří k těm, které by člověk bez lítosti zapomínal.

Jestliže však má společenství studujících v akademickém prostředí své velké přednosti a řadu možností, má i své meze. Jsou rozdíly, které můžeme více nebo méně chápat, respektovat nebo tolerovat, ale nemůžeme je zrušit (bohoslužebnou a svátostnou jednotu nemůže vytvořit akademické prostředí – to zůstává jako úkol církvím). Jak jsem již řekl, máme většinou svá domovská prostředí, své křesťanské biotopy, které potřebují naši službu, odpovědnost a s určitým váháním a kriticky – i naši loajalitu.

A z tohoto pohledu je možná název oboru, který se skví na diplomech absolventů, přiléhavější než někdy zamýšlená ekumenická teologie. Ta by totiž mohla budit dojem, že chceme pěstovat tu jednu správnou, univerzální teologii, platnou pro všechny křesťany. Což ve své nedokonalosti a hříšnosti člověk nemůže – i snažíme se poznávat a interpretovat různé tradice, hledat cesty, jak je sbližovat (protože tradice mají často sklon držet si odstup i kdyby byly společně ve výtahu), zakoušet radost ze společenství a posilovat se nadějí, že se třeba venkovní klima zlepší a bude stále víc příležitostí zažívat ekumenicitu křesťanského společenství kdekoli.

Není povinnou součástí teologova činění ohánět se svatými Písmy, ale není to ani zapovězeno. Chci tedy zakončit toto zamyšlení slovy ze druhé kapitoly Přísloví – jako zaslíbení, které snad můžeme vztáhnout na naši práci a těšit, že třeba...

Budeš-li věnovat pozornost moudrosti

a nakloníš své srdce k rozumnosti,

jestliže přivoláš porozumění

a hlasitě zavoláš na rozumnost,

budeš-li ji hledat jako stříbro

a pátrat po ní jako po skrytých pokladech,

tehdy pochopíš, co je bázeň před Hospodinem

a dojdeš k poznání Boha...

Neboť moudrost vejde to tvého srdce

a poznání oblaží tvou duši.

Pro studium teologie si snad nelze přát víc. Pán Bůh s námi.