Jste zde

Homilie

Strašice 27.9.2015 – Václav Šístek 3. ročník

Jk 5, 13-20

Závěr Jakubovy epištoly, který je dnešním čtením, nám předkládá ve svižném sledu několik praktických instrukcí. Vede se někomu zle? Řešení je nasnadě, ať se modlí! A že se někomu vede dobře, že si medí, či snad přímo juchá? Ať je jeho juchání směřováno Pánu, doslova nechť se oddává zpěvu žalmů, písní duchovních. A je někdo nemocen? I zde má Jakubův receptář pohotovou radu. Ať zavolá starší církve, představené společenství, ti nechť se pomodlí a pomažou jej olejem. Mazání olejem, to židokřesťanskému uchu rezonovalo s pomazáním králů, kněžích, proroků, uzdravených malomocných. Mazat olejem, to nebylo jen tak nějaké všední dění, to nebylo ani žádné pohřební zaopatřování odcházejících, či snad dokonce portírání nějakou zázračnou medicínou, chtělo by se říci - s placebo účinkem. Pomazání, to bylo vyhlášení radostné zvěsti. Ano, křesťanští představení obce tím zvěstovali ujištění o Kristově slavném přemožení

osidel smrti. Snad zde zaslechneme i ozvuk zpečetění daru Ducha svatého, které právě olej symbolizuje. Dnešní praxe liturgických církví sice pro olej nemocných používá jiné vonné ingredience, než pro křižmo, nemuselo tomu tak být v obcích Jakubovy doby. Co je však jisté je to, že právě Duch svatý je nám také a právě v utrpení nemoci nablízku a utěšuje nás.

Důležitým rozměrem je to, že Jakub neradí volat presbytera, jediného, v singuláru. Starší jsou přítomni ve skupině, společenství. A nejsou jen oni, jdou zde jako zástupce obce, komunity, sboru. Člen křesťanské obce není sám. Ježíš za nemocného položil svůj život, aby utrpení a smrt neměly poslední slovo. Bůh je Bohem slávy, dárce života, v Kristu se sklonil k nám a i v utrpení zůstává tím, kdo je s námi a dá nám sílu. Podepře nás, když padáme a ztrácíme dobrou perspektivu. Delegace bližních přichází tuto jistotu víry zvěstovat a zcela konkrétně a doslova hmatatelně zpřítomnit. Pomazání olejem, to je hmatový vjem. Modlitba nad nemocným, to je slyšení Slova. Sám Jakub nás nenechává na pochybách o efektu tohoto konání a ríká rozhodně: Modlitba víry zachrání nemocného. Pán jej pozdvihne. Znamená to, že hup a zdravý bratr, zdravá sestra, ráno skáče z postele? Možná. Snad. Může být, ale nemusí. Ale o tom ten Ježíšův příběh spásy přece až tolik není. Ježíš byl sám ten, kdo lidské utrpení zakusil až do krajnosti. Ježíš, ten ukřížovaný, trpěl a třetího dne, podle Písem, slavně vstal A na tom můžeme mít podíl i my. To je centrální středobod naší víry. S Kristem na konci věků vstaneme též. Do Boží náruče, tam, kde je konečné vítězství a plnost smyslu, se odevzdáme, až se naplní naše dny. To je naše naděje, kterou dnes slavíme. To je perspektiva, kterou stojí za to si podržet, a to i když přijdou nesnáze nemoci. Ano, to je to, oč jde především. Tento svět stojí pod soudem Božím. Co přináší zacelení smyslu už teď a tady, na této straně

věčnosti? Na onom lůžku nemocného? Odpuštění hříchů. A právě odpuštění hříchů zvěstuje Jakub jako konečný efekt oné presbyterské návštěvy s olejem.

Dostáváme praktický návod, jak uzdravení a s tím spojené odpuštění funguje. Chcete uzdravení? Chcete odpuštění? Zacelení ran ve vztazích s bližními? Vyznávejte hříchy! Komu? Jeden druhému. Naše konfesní předporozumnění nám zde můžou velet různé věci. Jedněm naskočí vyznávání hříchů apoštolským nástupcům, ano, presbyterům, služebníkům církve obdařeným svátostným kněžstvím. Jiní slyší u vědomí široce uchopeného všeobecného kněžství věřících, že vyznávat se mají libovolným bratrům a sestrám ve své blízkosti, zkrátka tomu, komu věří. Není naším cílem zde soudit, co je lepší či dokonce správné. Nutnou podmínkou by však měla být nepochybně sdílená víra a schopnost důvěrníka v modlitbě se s námi sklonit před Pánem. Ostatně právě s vroucí modlitbou je akt odpuštění neodlučitelně spjat. A Jakub nám moc vroucí modlitby připomíná na příkladu proroka Elijáše. Ten vroucí modlitbou zastavil déšť na tři a půl léta, zrovna tak vroucí modlitbou déšť znova spustil, po vyčištění Izraele od cizích proroků, jistém kultickém uzdravení. Bylo to za krále Achaba a zastavení deště připravilo scénu mocnému triumfu na hoře Karmel. Osamocený a pronásledovaný Elijáš zde porazil zástupy modlářů, Hospodin mu byl milostiv. Na první pohled Elijáš poroučel na modlitbách větru a dešti, cokoli si tedy poručíme, to nám Hospodin ochotně splní. Skutečně? Ohledáme-li Elijášův příběh pozorněji, spatříme, že zas tak růžové to s ním nebylo. Elijáš byl posledním disidentem v Izraeli zaplaveném ohavnou modloslužbou. Hospodin mu splnil přání sucha, přivolat déšť, to však dalo Elijášovi i jeho pomocníkovi značně zabrat - a vůbec byl Elijáš vystaven zápasu víry a životních nesnází, člověk jako my - i to je myšlenka Jakubova. Nikoli triumfující arogantní superman, jeden z nás. Co je však podstatné je to, že Elijáš důvěřoval Hospodinu, vroucně se modlil, předal kontrolu Hospodinu, nenechal si zadní vrátka a Bohu se nebál vydat naplno. Právě k tomuto postoji nás, bratři a sestry, vybízí Jakub v závěru svého listu.

Důvěřujme síle modlitby. Modleme se jeden za druhého ve víře, že Bůh nám zcelí rány a přizná se ke svému lidu. Věřme Jakubovým radám, jako věříme Kristovu přemožení smrti a tak i Božímu poslednímu slovu v dějinách - i našich životech.

 

22.9.2015 Lukáš Vyhnanovský 2. ročník

Pane, otevíráme tvé slovo, a chceme ho zkoumat. Dej nám prosím svého Ducha, ať v jeho síle chápeme, co nám chceš říci do naší přítomnosti, tady a teď.

Úryvek, nad kterým se budeme zamýšlet je z Jakubovy epištoly 3,13 – 4,8.

Tento text je o moudrosti. Klade otázku: V čem je pravá moudrost? Kdo je mezi námi opravdu moudrý? Jak a podle čeho se to pozná?

Jsme moudří mi, kteří jsme uvěřili a nyní již víme co a jak. Uvěřili jsme, poznali jsme Ježíše, jsme v církvi, nebo dokonce studujeme teologii?

Jakub to vidí velmi kriticky a polemicky.

„nechlubte se moudrostí a nelžete proti pravdě!“ Jk 3,14

Pokud si myslíte, že už víte, jak to s vírou a s Bohem je, tak to jistě není moudrost shůry, ale vaše vlastní přízemní a pozemská moudrost.

Křesťané, kterým Jakub píše, si možná říkali: „Kdysi jsme žili podle světa, podle svých vášní, ale nyní už jsme poučenými věřícími a žijeme novým životem.

Na to jim Jakub říká: „To není opravdová moudrost, co říkáte, ale pýcha!“

Součástí pravé moudrosti musí být i pokora.

Nikdy nesmíme zapomenout, že jsme všichni chybující, nikdo z nás není dokonalý. A když k někomu mluvíme, a zvlášť pokud mluvíme o Bohu, měli bychom říci: „Říkám ti toto, ale jsem člověk chybující, znám svá selhání. Možná, že nemám pravdu, anebo jen ty, to máš jinak. Moudrost není nástroj, kterým ovládám druhé. Je to nástroj pokory a smíření.

To není snaha zrelativizovat Boha a jeho moudrost, ale sebe.

Pod otazníkem není On, ale já a mé poznání.

Někdy mne studium svádí k pocitu: „Já už teď vím, co Bible říká. Mám poznání.“ Ale vědomosti nejsou hlavním cílem studia. Cílem je hlavně větší otevřenost a pokora.

„Moudrost shůry je mírumilovná, bez předsudků a bez přetvářky, ochotná dát se přesvědčit.“ Jk 3,17

V knize Přísloví 9,10 je psáno: “Začátek moudrosti je bázeň před Hospodinem a poznat Svatého je rozumnost.”

Pane, studujeme zde teologii. Bereme si na jazyk tvé jméno. Dej, ať ho neužíváme pro své cíle, ale ať s ním rozséváme pokoj. Ať jsme tvým nástrojem. Amen.